Jasno, aneb /_(-stress)

Tento příspěvek píši proto, že se tak již stalo, a já tím pádem mohu své pisálkovství přeci jen zakončit ve veselém tónu. Při pohovoru na onu pracovní pozici, o níž jsem psal, jsem měl velmi špatný pocit ze své mluvené gaelštiny. Vím, že psaní a čtení mi jde, ale rozmluvit jsem se doposud nedokázal. Rozhodl jsem se tedy, že pokud nic jiného nevyjde, využiju svůj čas k dálkovému studiu gaelštiny na univerzitě Sabhal Mòr Ostaig. Jde o dvouletý kurz, na jehož konci bych měl (s dostatečným přičiněním z mé strany) konečně dosáhnout schopnosti tento jazyk používat. A navíc mi s největší pravděpodobností skotská vláda zaplatí celé školné.

Začal jsem tedy procházet přijímacím procesem. Dva dny na to mi brzy po probuzení volá můj bývalý lektor s tím, že se místo z důvodu nedostupnosti vybrané kandidátky opět uvolnilo, a že by mi jej rád nabídnul. Nebyl jsem si v tu chvíli jistý, jestli ještě spím, ale brzy na to mi tato informace byla potvrzena i písemně. Od srpna do března budu tedy pracovat pro svou alma mater: katalogizovat a hodnotit archivní materiály z dialektologických průzkumů a činit je dostupnějšími pro celou akademickou komunitu. Jsem samozřejmě nervózní, ale nemůžu se dočkat.

Na „večerní školu“ gaelštiny nejspíše nastoupím tak či tak: dálkové studium je přeci dělané právě pro zaměstnané. Budu tak získávat zároveň pracovní zkušenosti v oboru a jazykovou kvalifikaci. Jak jsem předpovídal, stačilo trochu odstupu od věcí, jež ovlivnit nelze, a trochu kreativity v přístupu k věcem, jež ovlivnit lze, a na horizontu je zase jasno.