Jak se to řekne česky?

V první řadě bych se chtěl čtenáři českého textu omluvit za anglicismy v následujících odstavcích. Zdá se, že dlouhodobý pobyt v zahraničí znalostem rodného jazyka opravdu nepřispívá. Navíc pokud jde například o názvy některých předmětů, které studuji, překlady snad ani neexistují, a tak se stále častěji musím sám sebe ptát: “Jak se to řekne česky?”.

V druhém semestru, na rozdíl od prvního, mám všechny tři své volitelné předměty: finance a finanční management, pokročilou matematiku a předmět s dlouhým názvem “design leteckých systémů a technologie bezpilotních letounů”. Přednášek je tedy v tomto semestru více a stejně tak přibylo i “coursework” (alias seminárních prací či projektů). Například v rámci předmětu Aerospace Vehicle Design (s tímto překladem zápasím: snad by se dal nazvat Návrh leteckých strojů?) máme za úkol ve čtyřčlenné skupině navrhnout business jet (obchodní letadlo?). V jiném předmětu nazvaném Airframe Design (pozn.: “Design leteckých konstrukcí”; ze slovníku jsem se dozvěděl, že slovo “airframe” se prý česky řekne “drak letadla”) bylo za úkol individuálně navrhnout a počítačově vymodelovat jeden z těchto “draků”.

Je tedy vidět, že v tomto roce přibylo více syntetizujících předmětů, které konsolidují znalosti z jednotlivých předmětů z prvních dvou let a aplikují je.

Co se týče sportu, nadále se držím florbalu, hokeje a triatlonu. Ve florbale již spřádáme plány na příští rok, kdy se chceme účastnit regulérních soutěží a snažíme se vybudovat jádro týmu. Největším problémem je najít dostatek volných hracích ploch pro zápasy a trénink, kterých je tady nedostatek. V hokeji se ukazuje, že skoro deset let florbalových zkušeností se dá úspěšně zužitkovat a přetavit v nějaké kanadské body, i když člověk není super bruslař, ale ví, kdy se kam postavit. V triatlonu se soustředím hlavně na plavání, které je mojí nejslabší disciplínou a ve kterém dělám pokroky, jaké jsem od sebe snad ani nečekal.

Mimo sport a školu se nadále snažím být co nejvíce finančně soběstačný (samozřejmě za stálé štědré pomoci nadace) a věnuji se doučování (v Anglii zvanému tutoring) češtiny, matematiky a dokonce i angličtiny. Kromě toho, že je tato práce dobře ohodnocená, mě taky baví a naplňuje tímto způsobem pomáhat lidem, kteří se chtějí něco nového naučit.

Na závěr bych chtěl trochu zafilozofovat o tom, jaké to je delší dobu žít v zahraničí. Při každém dalším návratu nebo lépe řečeno návštěvě do ČR, si stále více a více připadám jako bych přiletěl z Marsu. Zdá se mi, že čím více se člověk aklimatizuje na kulturu v jiné zemi a ztrácí kontakt se svým rodným prostředím, tím je to obtížnější s lidmi v tomto prostředí komunikovat. Např. vysvětlit známým v ČR, jak funguje moje vysoká škola, jak je studium zorganizováno, jak se žije v Londýně apod. mi přijde vcelku těžké a někdy až nemožné, a tak se tomuto tématu raději vyhýbáme. Myslím si, že tím, že většina lidí, se kterými se v Česku potkám, nemá zkušenost života v zahraničí, tak si často nerozumíme. Proto bych všem doporučil na nějakou dobu odcestovat a žít v cizině, protože jedině tím člověk doopravdy pochopí kulturu jiné země, její jazyk atd., a opravdu si dramaticky rozšíří obzory.

Platí citát Marka Twaina: “Cestování zabíjí předsudky, bigotnost a úzkoprsost.”