Invigilátoři, ekologie a florbal

Kdybych měla napsat jediné slovo, které mi během uplynulých týdnů uvízlo v paměti a stalo se tak symbolem pro toto období, bylo by to slovo INVIGILÁTOR. Poprvé jsem tento výraz slyšela loni během IB zkoušek, kdy se jím označoval pan Marks. Tento název ho dočasně a v odlehčené formě opravňoval vykonávat to, čemu se profesionální invigilátoři oddávají naplno - kontrolování studentů během zkoušek, zda-li nepodvádí. V Česku tato procedura probíhala sice poctivě, ale přesto přívětivě, zatímco v Anglii byla neúprosně striktní.

 Během psaní pololetních zkoušek, které se odehrávalo v obrovských nedostatečně vytopených tělocvičnách s účastí zhruba 500 studentů na jednom testu, jsem pochopila, že Britové to s poctivostí u zkoušek myslí opravdu vážně. Invigilátoři nejenže neustále procházeli uličkami mezi píšícími studenty, dokonce pravidelně prohledávali veškeré podezřelé předměty. Studenti, kteří si neprozřetelně přinesli psací potřeby v neprůhledném penálu, byli ze zkoušky vyloučeni. Mně se naštěstí kromě několika kontrol identity, kdy invigilátor zevrubně zkoumal můj obličej ve vztahu k fotografii na univerzitní ID kartě, týkala pouze důkladná inspekce balíčku papírových kapesníčků, které jsem potenciálně mohla mít plné taháků ke zkouškám sestávajícím z psaní esejí... Zkoušky už jsou naštěstí úspěšně za mnou a proto se posunu k popisu dalších událostí, které mě potkaly.

Těsně před vánočním odjezdem domů na mě dolehla značná mrzutost z toho, že budu muset na poslední předvánoční víkend zůstat sama na kolejích, ze kterých už všichni odjeli domů na prázdniny. Ale jak už to tak v životě bývá, zlé věci se v dobré obrátily - místo ponurého víkendu v betonovém komplexu Lafrowda mi byl nabídnut víkend v ekologické jurtové vesničce. Měla jsem sice jisté obavy ohledně spaní ve stanu uprostřed prosince, ale naštěstí má každá jurta uprostřed kamna na dřevo, díky kterým je uvnitř teplo i když venku mrzne. Je pravda, že nad ránem byla zima i přes dva spací pytle, ale všeobecné nadšení bylo obnoveno, jakmile jsme se začali dozvídat více o této ekologické komunitě. Embercombe má za cíl vzdělávat lidi ze všech prostředí - děti, studenty, zaměstnance a vedoucí korporací, kriminálníky i širokou veřejnost o energetické udržitelnosti (pro anglický výraz “sustainability” jsem ještě nenašla úplně vhodný ekvivalent). Kromě ekologického farmaření se komunita zaměřuje zejména na pořádání kurzů vedoucích k poodhalení vztahu člověka k přírodnímu prostředí a společnosti. Vedle odpovědnosti vůči budoucím generacím učí komunita své návštěvníky i různým technikám asertivity a vedení kolektivu, shrnuté pojmem leadership. Vizí je dodat návštěvníkům sebedůvěru potřebnou k tomu, aby se odhodlali k aktivní změně ve svém prostředí.

Vedení mé univerzity bylo myšlenkami šířenými Embercombe ovlivněno natolik, že založilo “Sustainability Department”, který má na starost snižování enviromentálního dopadu univerzity. Příkladem je iniciativa recyklace veškerého odpadu, používání dešťové vody na splachování a redistribuce nepotřebných studentských majetků. Univerzita vede studenty i zaměstnance ke snižování spotřeby energie, zaměstnanci jsou například odměňováni za to, když sdílí automobily a studenti registrovaní ve spolku přátel cyklistické dopravy mají zdarma údržbu jízdních kol. A jelikož tenhle týden byl vyhlášen “Go Green Week”, podařilo se mi zapojit se nejen do dobrovolnické práce v rámci komunity Embercombe, ale i do univerzitního departmentu “Sustainability”, kde se hodlám podílet na akcích vedoucích k větší enviromentální zodpovědnosti studentů.

Díky školnímu projektu Business Challenge jsem si mohla vyzkoušet, jaké to je zakládat a vést mezinárodní firmu s kolegy z jiných zemí. V této internetové platformě si studenti ve skupinách navrhnou a vytvoří strukturu firmy, se kterou pak na virtuálním trhu soutěží v konkurenci ostatních studentských firem. Mimo praktických aspektů fungování firmy jsme se potýkali především s komunikačními problémy - zjistila jsem, že spolupracovat se čtyřmi Číňany není jen tak. A to nejen kvůli jazykové bariéře, ale především proto, že sejít se byť i ve virtuálním prostoru bylo téměř nemožné vzhledem k různým rozvrhům a především návykům každého z nás: to co je brzké ráno pro jednoho, představuje pozdní večer pro jiného...

Na závěr se zmíním o fantastickém pokračování mé snahy vytvořit na univerzitě česko-slovenskou společnost. Shodou nejrůznějších náhod se mi během posledních pěti měsíců podařilo potkat necelou třicítku českých a slovenských studentů, pročež jsem se rozhodla, že je načase vytvořit oficiální společnost (“society” spadající pod strukturu studentských odborů Guild), která bude nejen sdružovat Čechy a Slováky, ale především bude propagovat naši kulturu, zvyklosti a jídlo. V druhé řadě se pokusíme sestavit florbalový tým, kterým do naší česko-slovenské společnosti přilákáme i jiné národnosti zejména skandinávského původu - seveřané se ve florbalu vyžívají podobně jako my. I přes to, že jsem se nikdy v týmových sportech moc neangažovala, považuji tuto možnost začít s kolektivním sportem především za cestu, jak šířit povědomí o své rodné zemi v rozmanitém univerzitním prostředí. Minulý týden jsem po nasbírání petičních podpisů a vyplnění formulářů, které detailně specifikují cíle a náplň naší společnosti, učinila oficiální prezentaci naší society před zástupci jednotlivých výborů studentských odborů a nyní už jen čekám na schválení. A vzhledem k tomu, že část schvalovací poroty se už předběžně přihlásila do florbalového týmu, věřím, že nakonec budeme jako společnost odsouhlaseni. Už nyní se těším na propagaci rodné země a florbalu: rozhodně to bude výzva!