Gladiátorský souboj úspěšně započal

Při zmínce na gladiátorský souboj se mi ihned vybavil můj přílet do Šanghaje, jelikož až v průběhu onoho 12hodinového letu na druhý konec světa jsem konečně pochopil, jak velká změna to pro mě a můj život bude. A hlavně kolika různým výzvám budu muset čelit každodenně, ne-li každou minutu. Jedna z prvních na mě čekala hned před letištěm. Domluvit si totiž taxík na koleje při mých minimálních základech čínštiny, a ještě menších základech angličtiny taxikářů nebylo nejjednodušší.

Jakmile jsem se ale dostal na koleje, všechno se až skoro samo od sebe plynule rozběhlo. Nejhlavnější bylo získat povolení k pobytu, ke kterému jsem potřeboval zdravotní zprávu od místního doktora. Podstoupit všelijaká vyšetření pro mě není příjemné ani v Česku – tady v Číně to ale byl rozhodně zážitek. Doma mě totiž alespoň doktoři nenutili mezi jednotlivými vyšetřeními pobíhat na klinice nahý.

I přes získané povolení k pobytu jsem se ale skutečným obyvatelem Číny stal až po založení bankovního účtu. Mohl jsem tak, jako úplně každý tady, začít platil svým telefonem, a tedy plně zapadnout. Když jsem se totiž do té doby kdekoliv pokusil platit hotovostí, většina prodejců se na mě dívala přinejmenším velmi podivně. Něco takového je v Česku naprosto nepředstavitelné, takže tato integrace do systému mobilních plateb pro mě znamenala další výzvu, podstatně ovlivňující můj dosavadní styl života. Ještě větší překážkou bylo ze začátku čínské jídlo – na to jsem si ale postupem času zvykl natolik, že mi vlastně už opravdu chutná.

Když se zpětně podívám na poslední tři měsíce, utekly velmi rychle, a to hlavně kvůli prvopočátečním organizačním záležitostem. Teď už jsem si ale zvykl, a mám za to, že onen gladiátorský souboj vedu docela obstojně, troufám si říct, že až úspěšně. Musím ale uznat, že pravou zkouškou budou až Vánoce, tj. návrat domů, kde budu mít možnost plně porovnat, jak moc jsem se zatím v Číně změnil.