Domove líbezný…

Ale abych moc nepřeháněl, je nutno hned vzápětí dodat, že ony tři měsíce mezi mou poslední předprázdni-novou návštěvou domova a mým příletem na konci května se rozhodně nijak zvlášť netáhly… Dobře, možná trochu ano, ale když se teď ohlížím zpět, připadá mi, že vlastně celý ten první rok utekl nějak nesmyslně rychle. Není se moc čemu divit; ono se řekne „rok“, to zní jako dlouhá doba, v září je květen ještě v nedohlednu. Člověk se ale pomalu ani nestačí rozkoukat – a už jsou Vánoce a s nimi i konec prvního semestru, hurá domů poprvé. V mrazivých ledno-vých dnech se prosluněný květen nezdá být o nic blíže, než jak se jevil v září, ale to, že zdání klame, u času platí víc než u čehokoli jiného. Dny se pomalu začnou prodlužovat, noci zkra-covat, závěrečné zkoušky rýsovat na obzoru…

Nechce se mi teď pouštět to nějakého hloubavého hodnocení celého uběhlého (školního) roku; přeci jenom je to zatím „jen“ první ročník, ne první celý rok – na ten si počkám do září (které tu bude cobydup). Také jsem stále ještě nedostal kompletní výsledky všech květnových zkoušek, takže se o tu obstojnou ucelenou akademickou sebereflexi pokusím až při pří-ležitosti příští, maje k tomu i zbytek potřebných podkladů a řádně urovnanou mysl. Ne, ještě to není celý rok; už to bude skoro měsíc, co jsem zpět v Čechách, ale ještě jsem se za tu dobu nestačil zbavit pocitu, že tu jsem zase jenom na relativně krátké návštěvě. Už měsíc si připa-dám jako turista, který se konečně dočkal dovolené, na kterou se dlouho těšil. O tom chci promluvit – o téhle malicherné radosti pramenící z toho, že jsem doma.

Domov je – to jen tak mimochodem – vůbec slovo mnoha významů. Je rozdíl mezi domovem a domovinou, vlastí, ale domov může jako synekdocha označovat rovnou i celou domovinu. Němčina svým mluvčím nabízí podobně širokou škálu láskyplných označení rodných končin. Heim, Heimat, dokonce si můžete vybrat mezi slovíčky Vaterland a Mutterland, kdežto v češtině nám projde jen ta otčina, zatímco matčina (coby femininní substantivum) se příčí jazykovému citu.

Zmocňovala se mne radost, už když jsem se po přistání ocitl v Praze, tedy nikoli přímo doma – rozumí-li se domovem místo (resp. město) bydliště –, ale ve své domovině. Mater urbium mně svými impozantními nádherami hned připomněla, jak mi vlastně chyběla, a že domo-vem mi není jenom sever Čech, ale celá vlast – už jenom díky všudypřítomným projevům mé mateřštiny. Svým malebným způsobem bylo okouzlující slyšet zase češtinu na každém rohu a moci artikulovat bez nutnosti potlačovat svůj přirozeně daný slovanský přízvuk, zkrátka mlu-vit tak, jak mi „zobák narostl“. A když jsem dorazil domů do domova v jeho užším slova smys-lu, zaplavil mě pocit spokojenosti – ne takové to opěvované štěstí, ta přemrštěná pomíjivá radost, ne; jen zdánlivě nekonečná spokojenost a momentální mír v duši, čerpající svou vy-rovnanost z načervenalého klidu pomalu končícího teplého večera. Domov je nakonec pře-devším pocit, nikoli místo samotné.