Angličtina nebo čeština?

Nedávno jsem se setkala se studentem lingvistiky a bylo mi řečeno: „Bob celou dobu nejspíš přemýšlí nad tvým přízvukem a tvou angličtinou”. V mém nejbližších kruhu přátel jsem jedna z mála, která není rodilý mluvčí, v našem bytě jsme jenom dvě. Když jsem se do bytu nastěhovala, bylo mi řečeno, že „mám dobrou angličtinu” a taky, že „mám roztomilý přízvuk”. Jsem si jistá, že to nebylo myšleno špatně, že to dokonce bylo myšleno jako kompliment, ale když vám tohle někdo řekne, je to trochu ponižující. Když se mi náhodou stane, že nevím jak něco vyjádřit dostatečně rychle, ostatní mě doplní, což by neudělali někomu, kdo je rodilý mluvčí. Občas se mi stane, že po prvním slově, co vyslovím, jsem dotázána, odkud jsem. Přesto, že mi bylo řečeno, že nemám silný přízvuk, je vidět, že nějaký mám. A i když Skot má jiný přízvuk než Angličan nebo Američan, pořád je to vnímané jinak, než když má přízvuk Němec, Francouz nebo Češka.

I když mi přijde, že jsem bilingivní, přepínat z jednoho jazyku na druhý je občas náročné, při nejmenším mentálně vysilující. Někdy by bylo jednodušší se vyjádřit česky, někdy zase anglicky. Některé věci nejdou přeložit, i kdybych se postavila na hlavu.

Stejně jsem ale ráda, že vidím svět skrz dva jazyky.  Je to něco naprosto jiného, než jsem si myslela, že zažiju. Studovat v angličtině na střední není to samé, jako žít v cizině a být obklopená angličtinou ze všech směrů. Ale určitě to stojí za to.