28. října 2018

Moc často se nemluví o tom, jestli lidem studujícím v zahraničí nechybí domov. A nemyslím tím rodinu a přátele, ale Česko, Českou republiku. Nakoupit si v českém obchodě, lístek si cvaknout ve žluté krabičce v tramvaji, o lítačce se dohadovat na nesmyslným českých úřadech a na víkend zajet k babičce na makové buchty. Hádat se o české politice s lidmi, kteří alespoň vědí o existenci Václava Havla (ať už na něj mají názor jakýkoliv) a nemuset v hlavě překládat každé pořekadlo, co vás učili ve školce. Uvařit si ve společné kuchyni zelňačku, bez toho, aby vaši spolubydlící pokukovali a divili se, co to mícháte za lektvar.

Od nějakých dvanácti let, kdy jsem začala rozumět anglickým písničkám a seriálům, jsem odřekla českou kulturu. Je přece trapná, nebudu se koukat na ČT1, když se můžu koukat na Simpsonovy. Začala jsem věřit, že Česko pro mě nepředstavuje budoucnost a jediný cíl bylo z Česka odejít. Po více než roce v zahraničí se můj pohled na věc ale mění. S odstupem začínám zjišťovat, jak moc velká část mě je “česká”. A hlavně, že to není špatně. To, že jsem Češka je něco, za co bych se neměla stydět, ale něco na co bych měla být hrdá. Ráda vzdělávám moje americké spolubydlící o naší historii a kultuře, a překvapivě, alespoň pro mě, oni se ptají a zajímají. Jsem dcerou národa T.G. Masaryka a jsem na to pyšná.