Z dětského domova na anglickou univerzitu - rozhovor s Jaroslavem Čechem na aktuálně.cz

Češi se v angličtině zhoršují, vyplývá z testů organizace Education First. V mezinárodním srovnání klesli z 23. na 26. místo. Vnímáte, že jsme na tom hůře?

Takový pokles bych nepovažoval úplně za zásadní. Učím osmým rokem a naopak mám pocit, že jsme se docela zlepšili. Potvrzují to i mí kamarádi ze zahraničí. Vždy se jich ptám, co si myslí o Češích a jejich úrovni angličtiny. Troufnu si říct, že se všichni shodnou, že to jde nahoru. Češi mluví lépe a víc lidí je schopných alespoň nějak v angličtině komunikovat.

V porovnání s jinými evropskými státy na tom ale moc dobře nejsme. Předběhlo nás třeba i Rumunsko, Slovensko a Maďarsko.

O tom, že jsme naspodu, jsem už slyšel a asi se s tím dá souhlasit. Jen popisuji vlastní zkušenost, do statistik tolik nevidím.

Populární učitel angličtiny Broňa v České televizi řekl, že Češi umí mluvit, ale podceňují se. Může za to podle něj i posedlost učitelů hledat chyby. Souhlasíte s ním?

Určitě. Je to i tím, že jsme postkomunistická země a naše sebevědomí je nižší než u studentů západních zemí. Já se na to v práci dost soustředím. Na začátku klientům vysvětlím, že se nemusí stydět a bát se chyb. Bez toho se učení dost zpomaluje. Já se na strach z chyb dokázal úplně vykašlat a anglicky jsem se naučil velmi rychle. Za rok jsem mohl v angličtině studovat.

Na začátku klientům vysvětlím, že se nemusí stydět a bát se chyb. Bez toho se učení dost zpomaluje. Já se na strach z chyb dokázal úplně vykašlat a anglicky jsem se naučil velmi rychle. Za rok jsem mohl v angličtině studovat.

Jaroslav Čech

Jak se vám podařilo zbavit se toho strachu?

Prostě jsem přijal, že je to normální věc. Přece na tom není nic špatného, že něco umím hůř než ostatní. Neřešil jsem to. Díky tomu mi to nakonec šlo lépe a rychleji.

Co na to vaši učitelé angličtiny? Měli pro tento přístup pochopení?

Měl jsem štěstí, že jsem se anglicky začal učit až na Open Gate (soukromé gymnázium v Babicích u Prahy založené nadací rodiny Kellnerových, Jaroslav Čech se na něj dostal díky stipendiu - pozn. red.). Tam byli učitelé skvělí a většina předmětů byla v angličtině, takže jsem měl výborné podmínky. Je ale pravda, že Češi v sobě strach z chyby nějak instinktivně mají a špatně se odbourává. Je to škoda. Já svým studentům připomínám, když si něčím nejsou jistí, ať to klidně řeknou. Musíme tu chybu slyšet, ať víme, na čem pracovat. Nebo to taky často neřeknou, i když to mají správně, a pak se ochudí o úspěch.

Vraťme se ještě k nejnovějším zjištěním z průzkumu Education First. Organizace pokles vysvětluje online výukou v době pandemie koronaviru. Má generace zasažená dlouhodobým zavřením škol vůbec šanci nedostatky dohnat?

Děti a mladiství to během pandemie odnesli dost, nejen ve výuce angličtiny. A jestli to doženou? To se těžko soudí. Myslím si, že ti, kdo budou chtít, to mohou dohnat motivací. Ale nemyslím si, že se to podaří podpořit systémově, aby to dohnali všichni. Řešením může být právě doučování mimo školu, ale to si nemůže dovolit každý.

Ve vzdělávacích kruzích je teď velké téma, že by se děti ve školách měly méně biflovat. Dá se tím řídit i v angličtině?

Podle mě to hodně záleží na každém studentovi. Biflování nemusí být vyloženě špatná věc. Když se někdo dokáže naučit hodně slovíček a pak se je snaží využít v mluvené nebo psané formě, pomůže to. Ve školách to tak často funguje, protože je tam dětí moc, učitelé se jim nezvládají pořádně věnovat a je pro ně nejjednodušší jim zadat k učení slovíčka.

Vaši klienti se musí učit slovíčka?

Snažím se je hlavně přimět, aby četli v angličtině. Na mě to fungovalo nejlépe. Biflování slovíček úplně neděláme, moc tomu nevěřím. Na druhou stranu starší klienti po mně vyloženě chtějí, abych jim zadával půl stránky slovíček na příště. Jsou na to zvyklí. Snažím se je ale přesvědčit, že by bylo dobré kromě toho učit se i četbou. Dobrá metoda je také sledování Netflixu a HBO. Musí se to ale dělat strategicky, občas si to zastavit, napsat si třeba k ději nějakou otázku nebo shrnutí, co se tam řešilo. Hodně dobrý je na to seriál Přátelé, to mají tak nějak všichni v povědomí.

Velký systémový problém našeho školství je, že nemáme dost učitelů. Proto výuka někdy vypadá tak, jak vypadá. Může učit v podstatě kdokoliv, což je problém. Bohužel naše školství je hodně podfinancované.

Jaroslav Čech

Ministr školství Mikuláš Bek chce prosadit, aby prvním povinným jazykem byla vždy angličtina. Kvitujete to? Sám s tím máte zkušenost, protože už na základní škole vás místo vytoužené angličtiny zařadili mezi němčináře.

Ano, angličtina je hlavní světový jazyk a ještě pár dekád to tak zřejmě zůstane. Pro mě to tehdy byla obrovská zrada. Angličtina byl můj sen a navíc jsem chtěl být ve skupině se svým nejlepším kamarádem. Mě to tehdy hodně zklamalo. Velký systémový problém našeho školství ale je, že nemáme dost učitelů. Proto výuka někdy vypadá tak, jak vypadá. Může učit v podstatě kdokoliv, což je problém. Bohužel naše školství je hodně podfinancované.

Na některých středních školách budou v následujících letech vyžadovat jako podmínku přijetí i test z angličtiny. Jsou na to děti ze základních škol připravené?

Než to zavedeme, musíme se ujistit, že dětem dáme férovou možnost testy splnit. Jenže se jim to nemůže povést, když je učí nekvalifikovaní lidé a těch je na školách hodně. Tohle řeším pořád. Děti nebo studenti mi přinesou opravený úkol ze školy a já vidím, že jim ho učitel opravil špatně. Pak mi řeknou, že jejich učitel nemá angličtinu moc dobrou a nemá na to ani vzdělání z pedagogické fakulty. Trošku umí anglicky a měl odvahu do toho jít a ředitel si toho váží, protože mu zrovna učitel angličtiny chyběl. Pak to bohužel odnáší děti.

Jak na to reagujete, když zjistíte, že dotyčný nemá dobrého učitele ve škole?

Snažím se k tomu přistupovat strategicky. Mnoho učitelů by kritiku zvenku nevzalo dobře a nakonec by si to vylili na dětech. Zároveň by bylo ode mě neférové to těm studentům neříct. Spíš je ale nabádám, aby to pak už s učiteli neřešili, že by to k ničemu nevedlo. Je to takové naše tajemství.

Z jakého důvodu vás nejčastěji vyhledávají studenti? Je to právě proto, že nejsou spokojeni se svým učitelem ve škole?

Většinou mají s angličtinou problémy nebo potřebují dovysvětlit látku, protože jich je ve třídě pětadvacet a učitel to nestíhá každému pořádně vysvětlit.

Byl jsem s vychovatelem v čekárně u zubaře a tam se mi dostal do ruky leták propagující školu Open Gate. Zaujalo mě to... ...díky stipendiu jsem měl stoprocentní finanční podporu. Bez nadsázky se mi změnil život. Dostal jsem se z negativního světa do krásného prostředí vzdělávání.

Jaroslav Čech

Nelákalo vás učit na základní škole nebo třeba na gymnáziu?

Lákalo. Když jsem se v roce 2015 vrátil do Česka, udělal jsem si aprobaci. Pak jsem začal shánět práci a zjistil jsem, že ohodnocení pro začínající učitele bylo hodně malé. Já jsem tu práci nechtěl dělat za špatné peníze, protože jsem věděl, že bych to nedělal s nadšením a motivací. Rozhodl jsem se stát se OSVČ a učit soukromě. Je to pro mě i jednodušší, protože díky tomu nemám ve třídě hodně lidí.

Vyrůstal jste v dětském domově. Podle výzkumů děti ze sociálně slabšího prostředí stále nemají moc velké šance na úspěch. Jak se vám podařilo z toho vymanit?

Byl jsem s vychovatelem v čekárně u zubaře a tam se mi dostal do ruky leták propagující školu Open Gate. Zaujalo mě to. Cítil jsem, že by to mohla být šance utéct z ústavní výchovy. I když nechci, aby to znělo, že v mém domově to bylo špatné. Dodneška si myslím, že Dětský domov Korkyně je nejlepší v Česku a spousta z mých vrstevníků dnes žije normální život, mají práci, zakládají rodiny. Ale byl to prostě ústav a já tušil, že na Open Gate z toho budu moct utéct. Díky stipendiu jsem měl stoprocentní finanční podporu. Bez nadsázky se mi změnil život. Dostal jsem se z negativního světa do krásného prostředí vzdělávání.

Z dětského domova na anglickou univerzitu

Jaroslav Čech neměl jednoduché dětství. Nevlastní otec pil, matka se o všech pět dětí nezvládala postarat. Když mu byly čtyři roky, sociální pracovníci jej odvezli do Dětského domova Korkyně ve Středočeském kraji. Tou dobou už tam měl tři bratry, s matkou zůstala jen nejmladší sestra. Na ústav ale nemá špatné vzpomínky. Mohl být se sourozenci, jezdili na výlety, lyžovat, četli si pohádky. 

Od dětství snil o studiu angličtiny. Proto bral jako zradu, když jej na základní škole v Novém Kníně zařadili mezi němčináře. Navíc jej oddělili od nejlepšího kamaráda, který se mohl učit anglicky. Když učitelka němčiny onemocněla a skupiny byly spojené, zjišťoval, že mu angličtina připadá jednoduchá a snadno ji chápe. 

Ve čtrnácti letech se dozvěděl, že Nadace Educa manželů Kellnerových (dnes součást Nadace The Kellner Family Foundation) poskytuje stipendia na soukromé gymnázium Open Gate v Babicích u Prahy pro děti s horším sociálním zázemím. Nadchlo ho, že většina předmětů ve škole je právě v angličtině.

Gymnázium mu otevřelo dveře ke studiu v zahraničí. Vybral si univerzitu v Bathu na jihozápadě Anglie. Na bakaláři studoval historii, na magistru obor vzdělávání. Dovolit si to mohl opět díky stipendiu nadace. Po konci studia si uvědomil, že získané dovednosti nejlépe zužitkuje jako učitel angličtiny v Česku. Nyní učí na jazykové škole v Dobříši.