Zápočet za empatii

Ke studiu lékařství jste si vybral Británii. Důvod?
Na gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy jsem se naučil velmi dobře anglicky a chtěl toho využít. Také jsem si všiml, že kamarádi, kteří nějakou dobu pobyli v zahraničí, se vraceli do Česka s trochu jiným přístupem k životu než ti, kteří moc necestovali a zůstávali doma. Poznávání jiné kultury a studium v zahraničí mi proto přišly jako dobrá kombinace. Mimoto jsem se chtěl věnovat výzkumu a britské univerzity jsou v tomto ohledu velmi flexibilní a nabízejí nespočet možností spolupráce s výzkumnými týmy.

Proč jste si vybral právě medicínu?
Na základní škole jsem neměl štěstí na učitele přírodních věd a biologie mě nikdy nebavila. V šesté třídě jsem z ní skoro propadl a byl přesvědčen, že medicínu nikdy dělat nebudu. Pak jsem ale přešel na Open Gate, kde byla skvělá paní učitelka Kateřina Kožnarová, která mi biologii ukázala z úplně jiného pohledu. Zjistil jsem, že mě fascinují detaily fungování lidského těla. Že mě zajímá, co všechno se v něm může pokazit a jak pak tyto problémy řešit. Prvotní motivace tedy nebyla to, že bych chtěl léčit lidi. Spíše jsem se chtěl dozvědět více o procesech v lidském těle a medicína už pak byla jakýmsi logickým vyústěním.

Jak se učitelce podařilo vzbudit u vás zájem o biologii?
Byla pro svůj předmět strašně zapálená. Samotná témata – začínali jsme od rostlin a pokračovali ke složitějším organismům – vlastně ani tolik zajímavá nebyla. Ale když paní učitelka látku vykládala, rázem to nebyla ta nudná výuka, kterou jsem si pamatoval z dřívějška. Začal jsem se biologii věnovat i doma ve volném čase a postupně se z ní stal můj oblíbený předmět.

Čeští pacienti si často stěžují na lékaře specialisty. Vytýkají jim nejčastěji, že k nim přistupují neosobně. Je to nešvar i anglických specialistů?
Já osobně jsem to zatím nezpozoroval. Například v dětské kardiologii, o kterou se zajímám, si naopak dávají záležet, aby rodiče dětí pochopili všechno, co se s jejich potomkem děje. A probíhají i zjednodušené konzultace přímo s dětským pacientem. Informovanost a autonomie pacienta jsou v Británii velké téma a jeho důležitost se zdůrazňuje už mladým medikům.

Jakým způsobem?
Pacient chodí často za lékařem s informacemi, které získal z médií – hlavně o nových výzkumech a možnostech léčby –, a ptá se, zda je vhodná i pro něj. My samozřejmě nevíme všechno, hodně věcí nám unikne. Takže přímo v popisu práce máme, že do další návštěvy jeho podnět prostudujeme.

Můžete přiblížit, jak probíhá studium lékařství v Británii?
Základem je pětileté studium medicíny. Po druhém nebo třetím ročníku ale můžete medicínu na rok přerušit a přidat se do posledního ročníku bakalářského studia třeba biochemie, fyziologie, neurovědy a podobně. Nebo vystudovat jednoletý magisterský obor a následně se vrátit na medicínu. To poskytuje skvělou možnost porozumět vybrané problematice ve větší hloubce. Já jsem například získal bakalářský titul v kardiovaskulární fyziologii, tuto část studia jsem zakončil čtyřměsíčním výzkumem v laboratoři srdeční elektrofyziologie.

Při studiu je nutností praxe. Tu získáváte kde?
Už od prvního ročníku se účastním praxí, seminářů nebo workshopů v nemocnicích mezi pacienty. Od třetího ročníku už medik nemá klasické přednášky, ale je přidělen do nemocnice, kde tráví tři až čtyři měsíce.

Co všechno vás čeká po absolutoriu školy?
Pak je na řadě takzvaný Foundation Year 1 a 2, ekvivalent českého „kolečka“. Přes národní přijímací proces jste přiřazen do konkrétního regionu a na konkrétní čtyřměsíční rotace, například všeobecnou chirurgii, kardiologii, traumatologii a ortopedii, psychiatrii, obvodní lékařství… Po těchto dvou letech je pak na vás, jakým směrem se dáte. Například pro chirurgii musíte splnit dvouleté „core surgical training“ a následně podstoupit „specialty training“, což je obdoba české první a druhé atestace. Po obdržení CCT (Certificate of Completion of Training) se pak stanete součástí registru specialistů, díky čemuž se můžete stát primářem v daném oboru.

Dohromady s atestacemi je studium velmi dlouhé. V kolika letech budete kardiologem „se vším všudy“?
Samostatně budu moci pracovat zhruba v 36 nebo 37 letech. Ale třeba už jako konzultant, to je britská obdoba primáře.

Medici se na fakultě mimo jiné učí, jak komunikovat s pacientem. Jenže po škole často zjistí, že v praxi není na dlouhé povídání čas…
Při klinických zkouškách na univerzitě nás hodnotí právě i samotní pacienti. A může se stát, že i když určíme diagnózu perfektně, kvůli neprofesionálnímu přístupu k pacientům u zkoušky propadneme. Lékař, i když nemá na vyšetření hodně času, musí být vstřícný a empatický. Právě tyto vlastnosti mohou být totiž rozhodujícím faktorem mezi špatnou a správnou diagnózou.

Máte zkušenosti s českým zdravotnickým systémem?
Zatím pouze jako pacient. Nejvíc mě zarazilo, že vztah lékaře a pacienta je u nás většinou paternalistický. Lékař udává veškerý směr léčby, pacient zůstává spíš pasivní. Párkrát mě už překvapilo, že jsem lékaři nestál ani za zvednutí očí od počítače, natož za podání ruky. To mi vzalo chuť víc komunikovat, vlastně jsem se omezil jen na to nejnutnější.

V konečném důsledku jste šetřil čas lékaře…
To ale není dobře, protože v případě zdravotních problémů může být i zdánlivě nevýznamná informace klíčová pro stanovení diagnózy nebo léčby. Navíc se tímto přístupem zvyšuje riziko, že budu muset znovu navštívit lékaře se stejným problémem. Takže i časově se vyplatí pacientovi se opravdu věnovat. Nemohu ale posoudit, jestli jde o problém pár jedinců – lékařů, na které jsem měl zrovna smůlu, nebo jde o systémovou potíž českého zdravotnictví.

Výhodou českého zdravotního systému je to, že se standardní péče dostane všem – bez ohledu na to, kolik člověk odvádí na daních. Platí to i v Británii?
Zdravotní péče je v Británii hrazena z daní, a to zhruba ve výši pěti procent z hrubé mzdy. Jediným poplatkem je pak osm liber za recept. Ve výsledku mají všichni občané právo na stejnou zdravotní péči. Výjimkou jsou soukromá zařízení, kde se už péče samozřejmě hradí. Systém soukromých poskytovatelů zdravotní péče je v Anglii poměrně rozšířený a na vysoké úrovni.

Není to ve výsledku tak, že kdo je bohatý, jde do soukromého zařízení, a kdo chudý, končí v tom veřejném?
Ne, protože první volbou jsou vždy veřejná zařízení, která poskytují velmi dobrou péči. Bohužel ale ve veřejném sektoru jsou dlouhé čekací doby, což je důvod, proč pacienti někdy přecházejí na soukromá pracoviště.

V Česku činí průměrný plat lékaře zhruba 66 tisíc korun. Jaký je v Británii?
Čerstvě vystudovaní lékaři mají bez přesčasů 22 636 liber (656 tisíc korun) ročně a v druhém roce praxe pak 28 076 liber (813 tisíc korun). Plat lékařů v rámci atestačních příprav se pohybuje mezi 30 000 až 47 175 librami. Primáři si pak podle délky praxe přijdou na 76 761 až 103 490 liber ročně. V platech je tedy obrovský rozptyl a životní náklady jsou výrazně vyšší než v České republice. Stejně jako v Česku se platy lékařů veřejně řeší i v Británii. Nedávno například média zjistila, že řidiči londýnského metra se základním vzděláním berou průměrně 49 673 liber ročně (1 400 000 korun), tedy více než dvojnásobek platů lékařů čerstvě po studiích.

Jací jsou samotní Britové?
Velmi slušní. Neomluví se jednou, ale raději desetkrát. Jen málokdy se mluví napřímo, vždy se kolem tématu dělají určité „tanečky“, což mi popravdě moc nevyhovuje. Často si musím dávat pozor na to, abych snad někoho neurazil tím, že budu zbrkle upřímný. Líbí se mi však, že si stěžují méně než Češi. A když už se jim něco nelíbí, aktivně se snaží to změnit. Vstupují do politiky, zakládají spolky, angažují se.

Mnoho mladých lidí, kteří studují v zahraničí, se už do Česka nevrací. Bude to po absolvování univerzity i váš případ?
Vrátit se určitě chystám, ale za jak dlouho, zatím nevím. Ideálně bych rád v Británii dokončil všechny atestace a pak uvidím. Někdy si ale říkám, že se vrátím o něco dřív, protože moji rodiče jsou už starší, chybějí mi a rád bych jim byl nablízku. Ve výsledku až tak nezáleží na tom, jestli budu vykonávat lékařskou praxi v Anglii nebo Česku. Pokud mi profese půjde, určitě mohu mít kvalitní akademický i osobní život v obou zemích. (úsměv)

***
Nadace The Kellner Family Foundation
Rodinnou nadaci založili Renáta a Petr Kellnerovi v roce 2009. Organizace od svého založení podporuje studijně nadané děti a mladé lidi, kteří vyrůstají v dětských domovech, neúplných rodinách nebo jinak zhoršených sociálních podmínkách. Později přibyla snaha zvyšovat kvalitu výuky na veřejných základních školách v České republice, usnadnit a rozšířit možnosti sebevzdělávání učitelů a způsob výuky jejich žáků. Nadace také udílí granty absolventům českých středních škol a gymnázií, aby mohli pokračovat ve vzdělávání na zahraničních univerzitách. Nadaným studentům nadace hradí nejen školné, ale například i cestovné nebo životní náklady v cizí zemi.

Libor Mysliveček (24)
Absolvent soukromého gymnázia Open Gate. V současnosti studuje díky stipendiu Nadace The Kellner Family Foundation všeobecné lékařství na University of Bristol ve Velké Británii. V minulosti se účastnil několika výzkumných projektů, letních škol, dobrovolnického programu na spinální rehabilitační jednotce ve Fakultní nemocnici v Motole, nemocniční stáže ve vinohradské nemocnici na oddělení intervenční angiologie a v nemocnici Shri Ram v Džódpuru (Indie) na oddělení všeobecné chirurgie a ortopedie. Mezi jeho zájmy patří četba, hudba, vzdělávání se, florbal a plavání.

Foto popis| VÝBĚROVÁ ŠKOLA. Britská University of Bristol nabízí jedno z nejprestižnějších lékařských vzdělání na světě.
Foto popis| LÉKAŘI ŘEKNĚTE VŠECHNO. V případě zdravotních problémů může být i zdánlivě nevýznamná informace klíčová pro stanovení diagnózy nebo léčby, radí medik.
foto: Robert Sedmík

@Vladimír Barák, redaktor časopisu Týden
Za poskytnutí prostoru k focení děkujeme zdravotnickému zařízení Canadian Medical Praha.