Můj spolužák z dětského domova

Společná cesta vlakem
S Kačkou Rybníčkovou jsme kamarádi už dva roky, tedy od doby, kdy přestoupila na Open Gate. Od začátku jsme se spolu hodně bavili. Spojovaly nás společné cesty vlakem - já jezdím do Ústí nad Labem a ona jezdívala do svého Dětského domova ve Vysoké Peci. Tak začalo naše přátelství. Kačka často nevěděla, kdy a jakým vlakem jet, tudíž jsem pro ni hledal vlakové spoje, aby vždy úspěšně dojela. Může se spolehnout na mě a já zase na ni. A toho si na přátelství s ní vážím.
První zvláštní znamení, kterého si člověk na Kačce téměř okamžitě všimne, jsou její husté vlasy. Navíc je menšího vzrůstu, takže vlasy působí ještě delší, protože jí sahají až po pás. Nosí brýle, má krásné velké modré oči a vždycky překvapí nějakým zajímavým oblečením. Je to prostě kočka Kačka. Taky je každému hned jasné, že je inteligentní mladá slečna, na svůj věk mentálně vyspělá. Má ráda češtinu, angličtinu a francouzštinu. Sice asi ještě úplně neví, čemu by se chtěla v budoucnu věnovat, ale jsem si jistý, že to se svou zarputilostí, psychickou sílou a chytrostí dotáhne hodně daleko. Možná, že tu psychickou sílu získala právě díky pobytu v dětském domově.

Další věc, kterou nelze přehlédnout, je Kaččin temperament. Oplývá sebevědomím a hrdostí. Proto ji nikdy nechtějte naštvat. Občas se kolem ní musí chodit po špičkách, ale pro její náladovost mám celkem pochopení. Jsem podobný a vím, že to Kačka neměla vždy jednoduché, a i když jí náročná období něco vzala, hodně jí i dala. Na druhou stranu je empatická, dokáže lidem naslouchat a ve společnosti je jako ryba ve vodě. To se mi na ní líbí. Hodně se spolu smějeme, pomáháme si, posloucháme se, a společně strávený volný čas je vždy fajn. A když říkám, že se spolu smějeme, tak kdykoli a čemukoli. To svědčí o tom, že si rozumíme. Máme spoustu vtipů a hlášek, kterým rozumíme jen my dva.

Když se nad naším vztahem zamýšlím, dochází mi, že jsem před Kačkou mnoho kamarádů z dětského domova neměl. Teď to bude možná znít jako klišé, ale z vlastní zkušenosti už mohu říct, že lidé z dětského domova jsou stejní jako všichni ostatní. Mají své silné stránky, ale i slabiny. A to platí i u Kačky. Jsem ale opravdu moc rád, že ji mám.
Jan Hrebik, kvinta

Ahoj, já jsem Míša!
Všechno to začalo mým přestupem na Open Gate. Bylo to před dvěma lety, ale já si to pamatuji, jako by to bylo včera. Srdce mi bušilo o sto šest. Šla se mnou teta, která mi mou situaci, přestože o tom jistě ani nevěděla, dost ulehčovala. Když jsme vyšly první schody, kdo se mi připletl (nebo spíš přiřítil) do cesty byla právě Míša. Nasadila úsměv a se slovy: „Ahoj, já jsem Míša, a kdybys cokoliv potřebovala, tak bydlím tady!" mě hezky uvítala na Oranžové horní. A tady to celé začalo.

S Míšou Bendovou na naše seznámení rády vzpomínáme a pokaždé se tomu smějeme. Já byla tehdy dost překvapená. Musela jsem tak bezpochyby i vypadat, protože než jsem se stačila vzpamatovat, křečovitě jsem se usmála a možná i dodala: „Ahoj" a šla dál. Můj výraz byl spíš zmatený, ale Míša si ho pamatuje přesně. Od té doby jsme spolu trávily čas a rychle jsme si „sedly". Možná to bylo tím, že já pocházím také z dětského domova, a tak bylo o čem se bavit. Kdybych měla dát Misce nějakou přezdívku, stoprocentně to bude Sluníčko. Neznám veselejšího, energičtějšího a šílenějšího člověka. Spí většinou tak čtyři hodiny, ale ráno nevypadá jako většina z nás. Já když vstanu po čtyřech hodinách spánku, mám pytle pod očima, oči rudé jak při zánětu spojivek a sotva se vláčím. Jenže Míša se na snídani nepřivláčí, ale vesele doskáče do jídelny, kde si dá tu nejsladší bombu a přisedne si ke stolu ke mně. Vypadá svěží a plná energie. Znám ji sice dva roky, ale každý den se stále ptám, jestli něco náhodou nebere. Málokdy ji totiž vidím bez úsměvu na tváři. Navíc mě vždycky dobije pozitivní energií.

Kromě toho, že je Míša sluníčko, taky ráda pomůže, ať už se to týká čehokoli. To je taky asi hlavním důvodem, proč spolu probíráme tolik věcí, a to od školy přes kluky až po různé zážitky, které nikdy nesouvisí s tématem. Za ty dva roky mi pořádně přirostla k srdíčku. Je fajn mít člověka, který je mi v mnoha ohledech tak podobný. Obě jsme si něčím prošly, ať už špatným či dobrým, a věřím, že to, co se stalo, se stát mělo. Kdyby tomu tak nebylo, neznaly bychom se, a i kdyby ano, nebyla by to ta Míša, kterou znám já. Jsem ráda za to, jaká je.
Kateřina Rybníčková, kvarta