Ohlasy| I počítačové hry mohou být umělecké dílo

I počítačové hry mohou být umělecké dílo

5. března 2018 - Týden Videohry už nejsou jen zábava pro znuděné teenagery s akné. Je v nich nádherná hudba od významných skladatelů, scénáře jsou propracované podobně jako u nejoceňovanějších hollywoodských trháků a dokážou vyvolat silné emoce. Tvrdí to TEREZA ROZUMKOVÁ, studentka oboru Game Art na prestižní De Montfort University ve Velké Británii.

Co se vlastně studuje v oboru Game Art?
Studium na De Montfort University je v Británii v odvětví vývoje her považováno za velmi prestižní záležitost. Zaměřujeme se v něm na tvorbu vizuálních aspektů videoher, což znamená tvorbu jak 3D, tak 2D umění. Dále se zabýváme analýzou již vzniklých her. Musíme o nich umět komunikovat, porovnat je a rovněž dokázat navrhnout i vlastní hru.

Takže nejde jen o grafiku?
Ne, je třeba umět vytvořit i příběh. Tvoříme třeba postavy ve hrách včetně jejich psychologie. Ty postavy totiž musejí nejen nějak vypadat, ale mít za sebou i nějaké pozadí, vlastní charakter a chování. Tvoříme ale i objekty nebo herní prostředí – typicky přírodu, stavby, zvířata a podobně.

Reagují učitelé i na moderní trendy, nebo se stále orientují především na tvorbu her pro počítače?
Určitě ano. Stále více se zabýváme virtuální realitou, i když ta má pořád výrazná omezení – některým lidem je při ní špatně od žaludku, pociťují nevolnost a závratě. Velmi intenzivně řešíme hry na mobilní zařízení – nejvíce na mobilní telefony.

Proč jste si vybrala tento studijní program? Pro mladou atraktivní dívku je to vcelku netradiční volba.
Původně jsem si přála studovat psychologii, také jsem z ní maturovala. Jenže jsem spíše umělecky zaměřená, a jak se znám, při studiu psychologie bych už neměla čas skoro na žádné koníčky. A já bez umění žít nechtěla. Mohla jsem si samozřejmě zvolit nějaký praktický umělecký obor nebo uměnovědy, ale tam mne zase děsila nízká uplatnitelnost na trhu práce. Tak jsem si udělala průzkum možností – a Game Art mi ze všech různých alternativ vyšel jako jasný vítěz.

Nejste zrovna ztělesněním stereotypu hráče – mladíka s uhry a mastnými vlasy, který se vyhýbá lidem a hledá útěchu ve virtuálním světě. Tak proč zrovna hry?
Máte pravdu, uhrovitý chlapec nejsem, ale hráčka ano (úsměv). S tátou jsem už jako sedmiletá hrála všechno možné. Měl mě na koleni a hráli jsme FIFA (fotbalový simulátor, pozn. red.). V té jsem byla celkem dobrá, tátu jsem často porážela. A současnost je pro hry přímo ideální – dostávají se do kulturního povědomí lidí, už to není vysmívaná branže. K tomu bych ráda přispěla i vlastním přičiněním – ukázala, že hry nejsou jen bezduché střílečky, ale že mohou být nápomocné řadě dobrých věcí.

Jakým dobrým věcem?
Dokážou lidem pomáhat, například ve vzdělávání. Jedna z novějších vysokorozpočtových her Hellblade: Senua’s Sacrifice se zabývá psychózou. Barvitě popisuje problémy člověka s psychickými potížemi. Hra je zasazena do fantasy světa, tím se stává dostupnější pro širší publikum.

Přesto mi přijde slovíčko art, tedy umění, ve spojení s hrami mírně přestřelené…
Což je škoda, protože videohry jsou spojením různých uměleckých disciplín. Je v nich nádherná hudba od významných skladatelů, scénáře jsou propracované podobně jako u nejoceňovanějších hollywoodských trháků, 3D modeling je vlastně sochařství, jen v počítači. Máte pravdu, že ještě donedávna hry nebyly tak umělecky založené, ale v současnosti se to mění.

Hra je pro mě ale stále především zábava. Mezi zábavou a uměleckým dojmem je ovšem velký rozdíl. Kde vnímáte ten zlom, kdy se zábava může pochlubit i uměleckými kvalitami?
Strašně moc záleží na tom, jaké hry hrajete. Všechny tituly, které vás donutí něco cítit a nad něčím se zamyslet, splňují parametry uměleckého díla. Takové hry baví, zároveň mají přidanou hodnotu v duševním obohacení člověka. Třeba takový Minecraft, ve kterém upravujete svět a musíte umět čelit jeho nástrahám. To je vlastně jedno velké lego. A z lega se dnes vytvářejí skutečné výstavy – obrovské sochy, budovy.

Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění (FAMU) oznámila, že plánuje otevřít katedru videoherního designu. Hry prý potřebují scenáristy, animátory i zvukaře. Škola sklidila i kritiku, podle níž hry na vysoké školy, tedy do center vzdělanosti, nepatří. Co si o tom myslíte?
Ach jo. Ať si tito kritici zahrají například hru Journey. To je opravdový „piece of art“, umělecká lahůdka! Nenajdete tam násilí. Je to o tom, že se potkají dva cizinci a musejí si pomáhat, aby se dostali dál. To vše v nádherném, estetickém prostředí a s úžasnou hudbou. Cizinci se vůbec neznají, vůbec spolu nemluví, postupně mezi nimi vzniká pouto. Takové videohry tedy nevnímám jen jako „prostředek k zabíjení času“. Beru je spíše jako velmi kreativní způsob, jak v lidech vyvolat emoce, upozornit je na zajímavou myšlenku, přiučit je něčemu novému.

Jak probíhá výuka Game Art? Každý den vyvíjíte hru?
Každý den určitě ne. Máme několik modulů. Jedním z nich je tradiční umění, ten spočívá v kreslení a malbě. Pak samozřejmě máme i výuku praktickou, při níž modelujeme v grafických programech na počítači. Jeden den v týdnu pak věnujeme kritice a analýze již vydaných her.

Takže součástí studia je i aktivní hraní?
Ano. Začali jsme nejstaršími hrami, například Pong, Space Invaders. Musíme o nich napsat esej alespoň na pět set slov. Ten esej se publikuje na internetovém blogu, který máme založený povinně. V eseji diskutujeme klady a zápory dané hry, srovnáváme ji s jinými hrami, hledáme rozdíly i společné znaky. Řešíme ale i technologii – například to, jaká omezení spočívala v šestnáctibitové grafice.

Dnešní počítače často nedokážou staré hry spustit. Jak je v rámci školní přípravy hrajete?
Na univerzitě máme k dispozici speciálně upravené počítače. U titulů, které vznikly exkluzivně na určité konzole, máme i dané historické kusy konzolí. Jsou pravidelně udržované a fungují bezproblémově.

Vraťme se k současným titulům. Herní studia bývají kritizována za to, že už pracují v podstatě jen na dvou typech her – s otevřeným světem, v němž můžete utopit stovky hodin, a proti tomu koridorové hry, kde máte jasně danou cestu, ze které se nedá uhnout. Vnímáte to podobně?
Vedle těch ale vzniká i řada nezávislých „indie“ titulů, mimo velká vydavatelství. Tahle sféra láká i mnoho mých spolužáků. Tam máte opravdu hodně volnosti a míra seberealizace je obrovská.

Těžko se tam ale uživíte. Jaká velká studia jsou mezi mladými vývojáři nejpopulárnější? Jsou žádanými zaměstnavateli?
Určitě Naughty Dog. Znát od nich můžete například velmi úspěšnou videoherní sérii Uncharted na konzoli PlayStation. Pak je v kursu určitě Bethesda, tvůrce sérií Fallout nebo The Elder Scrolls či Ubisoft se sériemi Far Cry či Assasin’s Creed.

Když v Česku řeknete, že jste herní vývojář, pro některé to je skoro urážka. Jak je to ve Velké Británii?
Tam vám většina lidí řekne spíše: „Opravdu? Tak to je super!“ Zejména mladí lidé to vnímají jako velmi cool věc. Starší někdy nechápou, ale rozhodně to nikdo neshazuje.

Ve vašem životopise na webu Nadace The Kellner Family Foundation se píše, že se zabýváte přesahem her do odvětví zdravotnictví a sociálních věcí. Co si pod tím můžeme představit?
V roce 2004 vznikla organizace Games For Change (Hrami ke změně, pozn. red.), která se zabývá sociálním přesahem her s cílem zlepšit reálný život lidí. V roce 2012 například využili Minecraft k tomu, aby si lidé v rozvojových zemích mohli udělat představu o změně společného prostoru. Jednoduše z kostiček v počítači postavili záměr architektonické změny a lidé se podle toho mohli rozhodnout, zda se jim to líbí, nebo ne. Nebo existuje hra Mindlight, kterou ovládáte prostřednictvím neurohelmy, jež sleduje vaši odpověď v mozku na určité podněty. Hra spočívá v průchodu temným strašidelným domem. Pokud se vám podaří uklidnit, zapne se kolem vás světlo a pomáhá v orientaci. Díky hraní se učíte lépe ovládat své emoce. Studie prokázaly, že hraním se zlepšil stav například osob s výkyvy nálad. Toto jsou projekty, které se mi líbí. A do podobných bych se časem ráda více zapojila.

A co psychologie? Může se i ta nějak zakomponovat do her?
Určitě ano. Už jsme hovořili o Hellblade: Senua’s Sacrifice. Ta vznikala právě ve spolupráci s psychology, psychiatry a lidmi, kteří trpí schizofrenií a psychózou. Pokud jde o mě, jsem na začátku tvorby konceptů. Jsem v prvním ročníku a studium je opravdu náročné. Zajímají mě lidé s poruchami osobnosti a výkyvy nálad. Pár takových ve svém okolí mám a moc ráda bych jim pomohla.

Ženy jsou v herním světě často scenáristkami nebo třeba kritičkami, přímo vývojářek je ale málo. Nebojíte se, jak mezi muži, kterých je převaha, v zaměstnání obstojíte?
Pomalu se to začíná obracet, a v našem ročníku je dokonce drtivá převaha dívek. V minulých letech to ještě bylo zhruba půl na půl, teď už ale máme v učebnách nad kluky převahu. To se časem projeví i ve velkých studiích, takže nemyslím, že by to byl problém. Dokonce i tři z našich šesti vyučujících jsou ženy. Celkově jsem se já ani žádná z mých známých či kamarádek v oblasti her zatím nesetkala se znevýhodněním kvůli tomu, že jsme ženy, spíše na to naopak slýcháme celkem pozitivní ohlasy. Jsem rozhodně ráda, že to takhle je a ženy se začínají v odvětvích technologie více prosazovat, a doufám, že to bude v budoucnu příkladem dalším dívkám, které by se třeba jinak bály se pro nějaký techničtější obor rozhodnout.

S hrami je úzce spojeno odvětví takzvaných e-sportů. Prý je jen otázka času, kdy se hraní her stane i disciplínou na olympiádě. Myslíte si, že to tak dopadne?
Je těžké být objektivní, protože já sama jsem byla kapitánkou školního e-sport týmu v hraní League of Legends. Už teď se v tom ale točí velké peníze a je pravda, že utkání sledují na internetu miliony lidí. V profesionální sféře by se to určitě jako sport vidět dalo – profesionální hráči se na e-sport zápasy většinou připravují a trénují s intenzitou, jež by se dala srovnávat s tou u atletů v tradičních sportech. A toho si začíná všímat i olympijský výbor. Podle toho, co jsem četla, je dost možné, že e-sports uvidíme už na hrách v Tokiu v roce 2020, takže bych to nevylučovala.

Má Čech šanci se ve videoherní branži prosadit? Znamenáme teď vůbec něco v herním světě?
Česko se zapsalo ve světě první Mafií (hra z roku 2002 vyvinutá týmem Illusion Softworks, pozn. red.). Velmi známí jsou v branži Madfinger Games z Brna, kteří si získali velmi dobrou pověst díky skvělým hrám pro mobilní telefony. A teď se dost mluví o Warhorse Studios, kteří se pustili do něčeho tak neprozkoumaného, jako je žánr realistického historického RPG.

V minulých týdnech vyšla velká česká hra Kingdom Come: Deliverance. Jde o simulátor středověkého života z českých zemí. Hra v zahraničí sklidila chválu, ale i kritiku za absenci menšin a nemožnost hrát za ženu. Vývojáři byli dokonce označeni za rasisty a homofoby. Zaznamenala jste to ve Velké Británii?
Určitě ano. Samozřejmě rozumím odůvodnění, že zasazení hry je dobové. Ve Velké Británii je diskriminace opravdu závažné téma, řeší se i ve videoherním vývoji a je otázka, zda by tam něco podobného mohlo vyjít. Kritika, již zmiňujete, přichází ale převážnou většinou od Američanů, kteří nepřesně vnucují svou demografickou diverzitu na hry z úplně jiných zemí, s úplně jinou historií a demografií. Osobně jsem ráda, že si vývojáři i přes tuto kritiku zachovali svou uměleckou vizi a nenechali se těmito argumenty ovlivnit.

@Vladimír Barák, redaktor časopisu Týden

***
Je dost možné, že e-sports uvidíme už na olympiádě v Tokiu v roce 2020.

Tereza Rozumková (19)
Pochází z Ostravy, ale významnou část života strávila ve vesničce Tichá. V šestnácti letech se rozhodla vycestovat do zahraničí a probojovala se až ke stipendiu na britské soukromé škole Ackworth School, kde i odmaturovala. V současnosti studuje obor Game Art na prestižní De Montfort University ve Velké Británii. Patří mezi nadané studenty podporované Nadací The Kellner Family Foundation manželů Renáty a Petra Kellnerových. Mezi její záliby patří kresba, malba, grafika, design a umění celkově, videohry, zpěv, filmy a jóga.

Nadace The Kellner Family Foundation
Rodinnou nadaci založili Renáta a Petr Kellnerovi v roce 2009. Organizace od svého založení podporuje studijně nadané děti a mladé lidi, kteří vyrůstají v dětských domovech, neúplných rodinách nebo jinak zhoršených sociálních podmínkách. Později přibyla snaha zvyšovat kvalitu výuky na veřejných základních školách v České republice, usnadnit a rozšířit možnosti sebevzdělávání učitelů, a tím způsob výuky jejich žáků. Nadace také udílí granty absolventům českých středních škol a gymnázií, aby mohli pokračovat ve vzdělávání na zahraničních univerzitách. Nadaným studentům nadace hradí nejen školné, ale například i cestovné nebo životní náklady v cizí zemi.

 

Zpět na hlavní stránku