Fyzika na Imperial College London

Vojtěch Havlíček (1991) absolvoval pražské Gymnázium Christiana Dopplera a nyní pokračuje ve studiu na Imperial College v Londýně, kde studuje čtyřletý obor Fyzika. N a studium na zahraniční univerzitě získal grant z projektu Univerzity Nadace The Kellner Family Foundation.

Již třetím rokem studuji na lmperial College London (ICL) teoretickou fyziku. Pohledem zpět musím konstatovat, že mé původní představy o studiu v zahraničí byly opravdu hodně vzdálené tomu, jak průběh studia (alespoň v mém případě) vypadá.

Má cesta na ICL začala někdy na začátku roku 2011, kdy jsem po pokaženém interview v Cambridgi věnoval chvíli svědomitější přípravě na to imperiální. Kupodivu se zadařilo a tak jsem celý natěšený na podzim sbalil krosnu a odletěl směr Londýn. Mou hlavní motivací bylo studovat kvalitní fyziku na univerzitě s kvalitním zázemím. Londýnská Imperial College se zdála být celkem solidní alternativou ke Cambridge a nechtěl jsem ztratit rok.

Nikdy j sem nebyl moc na to, pročítat si brožury o průběhu studia nebo v tomhle ohledu přebytečně taktizovat, ale musím říct, že mé první dojmy ze školy byly dost rozpolcené.  Na jednu stranu j sem se ocitl na skvělé technické univerzitě plné světoznámých profesorů a nabité neustálými inovacemi. Na straně druhé bylo úvodní nesouznění se spolužáky (většina z nich je mladší než já), kolejní život, organizace studia a vlastně i samotné přednášky.

Celkem zklamáním pro mne byla matematika. Nad spoustou matematiky se tu prostě mávne rukou s tím, že jsme přece fyzici. No upřímně - nešel jsem se sem přece biflovat data, ale kriticky přemýšlet. Nebylo to tak naštěstí pořád, třeba kurz matematických metod pro fyziky ve druhém ročníku, ale obecně mě tato liknavost celkem překvapila. Ve chvíli, kdy jsem toho začal mít dost, bylo u ž pozdě na změnu oboru a studium fyziky na katedře matematiky. Iniciativa dostudovat potřebnou látku na vlastní pěst pak ztroskotává na enormním množství učiva, které si pro úspěšné složení zkoušek musíte během roku osvojit.

Na zahraniční univerzity míří studenti také kvůli možnosti volby předmětů, které chtějí studovat. I já jsem šel n a ICL  s  přesvědčením, že bude přechod mezí různými předměty z bohaté nabídky celkem snadný. V tomto ohledu jsem dokonce brožuru pročítal dost pečlivě - všechny předměty vypadaly velmi dobře a já se opravdu těšil, až se budu moci naplno věnovat tomu, co mě naplňuje. A celkem jsem se spálil.

Výběr smysluplných předmětů totiž n a konec nebyl tak bohatý. Mnohé z těch, které smysl dávají, má omezený počet míst. V praxi to pak vypadá tak, že během prvních 10 minut po uveřejnění seznamu jsou nejlepší předměty zabrané. Měli jste v plánu studovat obecnou relativitu? Máte smůlu - je nepovinná a právě jste o jednu minutu prošvihli poslední místo a celý rok tak budete muset místo zakřiveného prostoru obdivovat estetické hodnoty rezonančních Higgsových hrbolků v pokročilé částicovce. Lze to brát trochu jako lekci v předmětu „život není fér".

Opravdu perlou je fakt, že existuje jednoduchá cesta, jak univerzitní on-line  formulář nabourat a místo na kurzu stejně dostat (to je tak, když někdo bloku­ j e tlačítko na při hlášení ke kurzu neošetřeným javascriptem). O nesmyslnosti limitů na kurzech pak svědčí fakt, že nikdo neprotestoval, když bylo na kurzu přihlášeno místo 70 studentů (limit) 73 jednotek. Přiznám se ale, že jakkoliv je mi tahle umělá byrokracie protivná, nemám na to podvádět.

Praktická cvičení nemáme, každý si musí látku osvojit na vlastní triko (nutno říct, že se to hodně změnilo pro nováčky od roku 2012, kdy byl zaveden úplně jiný systém výuky). V prvním a druhém ročníku jsme měli jednou týdně supervize, na kterých se měla látka diskutovat a řešit problémy - systém podobný tomu na Oxfordu nebo Cambridge. Znělo to dobře, nicméně to prakticky moc nefungovalo. Akademické tutoriály (jak se tu „supervizím" říká) byly povětšinou vedeny Ph.D. studenty, které učení moc netáhlo. Pokud jste měli štěstí jako já), dostali jste i renomovaného profesora. To byl o však snad ještě horší, protože svůj drahocenný čas chtěl pochopitelně věnovat převážně výzkumu a o nějakém entuziasmu diskutovat fyziku nad rámec kurzu se z jeho strany nedalo moc mluvit.

Ubytování.   Koleje jsou špatně dostupné a mimo první ročník se na ně dostane jen mizivý počet studentů. Ani bydlení na kolej i není žádná výhra - čekejte plísně, bobtnající koberec, vodu protékající ze sdílené sprchy do kuchyně, troubu, která se při pečení zkratuje, zimu a dost nepohodlnou postel. Prostě world-class  se vším všudy. Od druhého ročníku řešíte bydlení sami. V tomhle ohledu jsem měl dost štěstí, protože si díky grantu od Nadace The Kellner Family Foundation můžu dovolit opravdu slušné a bezpečné ubytování.

Na tomto místě bych rád dodal, že tyt o postřehy se určitě nevztahují na všechny obory na ICL, potažmo všechny koleje. Část mých kamarádů (většinou mimo fyziku) vypadá celkem spokojeně. Najdou se i lapači částic (já jsem bohužel víc na sítě a polomrtvé kočky), kteří se v imperialistické zálibě v memorování se fyziky bez rigoróznější teorie snadno najdou. Ostatně něco to do sebe přece jenom má. Taky věřím, že pokud si chcete především užít Londýna, nemusí být až takový problém nad výše zmíněnými „malichernostmi" mávnout rukou. Takže pro ty „Londýnachtivější" - dost už bylo kritiky, čekají nás odstavce chvály!

Velké pozitivum britských univerzit jsou „societies and clubs". Pokud máte potřebu se extrakurikulárně vyžít či v něčem mimoškolním zdokonalit, máte skvělou možnost. Osobně se v klubech moc neangažuji - ve třetím ročníku už na to není čas. Zpětně mě trochu mrzí neúčast v ročnících nižších. Pro potenciální nováčky - urči tě se socializujte a klubujte a berte to jako část svého vzdělání.

Londýn samotný je nabitý možnostmi, takže pokud máte čas, neváhejte si města pořádně užít. Na tomto místě je třeba upozornit, že to při studiu fyziky rozumně nejde, a jestli opravdu tak moc toužíte po Londýně, bude určitě výhodné zvolit jiný obor. I přes všechny strasti, které jsou se studiem v Londýně spojené - a i přes všechny neduhy, které jsem výše jmenoval, je  lCL pořád opravdu dobrá škola. Úroveň některých přednášek vám přece jenom bude připomínat, proč tu vlastně jste. Sám rozhodnutí jít na ICL nelituji, i když to není lehká cest a je plná útrap, obětí a odříkání. Takže dobře zvažte, než se na ni také vydáte. A nezapomeňte na ručník.

Na závěr pár rad, které by vám mohly eventuální imperialisticko-fyzikálně teoretický život nemálo zpříjemnit. Berte je jako nezávaznou zkušenost. Před podáním přihlášky na ICL se ujistěte, že j st e dostatečně motivovaní strávit příští čtyři roky studiem teoretické fyziky. Byli byste stejně motivovaní, i kdyby vás ke studiu nikdo nevedl? Překousli byste trávit většinu času studiem věcí, které vás tak úplně netáhnou, ale jsou povinné?

Učte se a nesrovnávejte se s ostatními. Každý se učí jinak, každému jde něco. Nespokojte se s tím, co se přednáší, jděte do větší hloubky - pokud se opravdu zajímáte o fyziku, a ne o investiční bankovnictví (nejčastější destinace imperialistů), nemá cenu to dělat jinak. Během roku nemáte srovnání, žádnou zpětnou vazbu - takže se naučte být na sebe přísní. Přednášek je málo, ale pro složení závěrečného testu se od vás většinou čeká dokonalé ovládnutí všech přednášených konceptů. Bez hlubších souvislostí to pak prostě pochopit nejde. V nižších ročnících si budujte solidní matematický základ. Opět nad rámec přednášeného - bude se to po vás vyžadovat později - třeba právě v té bance.
S obecnou relativitou rozhodně začněte dřív než ve 4. ročníku, kdy u ž vám na kurzu nedají místo. Nezakrňte mimofyzikálně. Běžte alespoň jednou týdně s kamarády  nefyziky  na  limču. O Higgsovi zaručeně slyšeli, tak že jim určitě připomeňte, že pár kurzů si odučil i na vaší škole.

(autor | Vojtěch Havlíček)

zdroj | časopis Mensa