Očima Hany Košťálové: Pedagogové jako lídři reformy vzdělávání – 2. část

Zastavme se u principů, kterými končil text v lednovém čísle.

1/ Společné profesní učení propojuje učení žáka s profesním učením učitele. Učitel se učí přímo tomu, jak by mohl pomoct konkrétním žákům s porozuměním nebo s dovednostmi, které jim právě teď nejdou.

První princip říká, že pedagogové soustavně a průběžně vyhodnocují, nakolik jejich výuka pomohla každému žákovi, aby se přiblížil k cíli a prožíval učení jako pozitivní zkušenost. Z toho dovozují, čemu a jak se potřebují žáci dál učit. Vyhodnocování a plánování dalšího postupu se lépe děje ve skupině pedagogů. Při tom učitelé vyvíjejí postupy, které následně ověřují ve výuce a jejich dopady opět společně vyhodnocují. Tím se profesně posouvají – učí se společně od svých žáků.

2/ Společné profesní učení je učení s někým, ne od někoho. Neučíme se od lektorů, neučíme se tím, že nám někdo předává svou moudrost, zkušenosti, know how, materiály. Učíme se tím, že společně řešíme profesní výzvy a vytváříme sdílené know how.

Při společném učení pracují učitelé na řešení aktuálních výzev, na které narážejí ve své praxi. Když ve škole absolvovali seminář o dílně psaní, ale nevědí, jak mají se svými žáky začít, mohou si ve škole zřídit učící se skupinu zaměřenou na zavádění a rozvoj dílen psaní. Ve skupině se radí, domlouvají se, co ve svých třídách vyzkoušejí, vracejí se pak do skupiny se zkušenostmi z výuky a s využitím evidencí (důkazů o učení dětí) společně vyhodnocují, nakolik se osvědčilo to, co společně vymysleli.

Lídr učení je člověk, který se učí společně s ostatními, ale navíc poskytuje druhým náročný servis – je obvykle facilitátorem procesu, současně ale sleduje učení i po obsahové a odborné stránce. Nepřináší nutně vlastní řešení, neprosazuje své nápady.

Hana Košťálová

programová ředitelka

3/ Společné profesní učení zapojuje tzv. badatelské nastavení mysli. Neustále ověřujeme a prověřujeme, nakolik naše řešení fungují a přinášejí prokazatelné výsledky v učení žáků.

Podstatnou složkou společného profesního učení je návyk ověřovat si s pomocí kolegů, že dopad mé výuky je dostatečný. Jako učitelce mi nestačí, že jsem hodinu odučila, vše jsme se žák stihli, a zdá se, že to děti i chytilo. Chci vědět víc: Nakolik se děti v hodině opravdu posunuly, tedy přiblížily k cíli učení? Byly při tom zaujaté tím, co dělaly? Z čeho to poznám? Z čeho a jak to poznají sami žáci? Posunuly se všechny děti, nebo jen ty, u kterých je to nápadné, hlásí se, vidím je? Co ty ostatní? A které ne? Proč? Mám nějaké důkazy pro svoje tvrzení, že hodina proběhla hezky a dobře dopadla? Co si o důkazech myslí moji kolegové – vidí to podobně jako já, nebo jinak? O co opírají své názory na mou hodinu? Co by se dalo udělat příště jinak a proč? Čím nejlépe navázat, aby to bylo užitečné pro všechny žáky?

4/ Společné profesní učení potřebuje být vedeno někým přímo z učící se skupinky, kdo funguje jako lídr učení.

Lídr učení je člověk, který se učí společně s ostatními, ale navíc poskytuje druhým náročný servis – je obvykle facilitátorem procesu, současně ale sleduje učení i po obsahové a odborné stránce. Nepřináší nutně vlastní řešení, neprosazuje své nápady. Spíš klade druhým i sobě (autentické) otázky, snaží se posouvat učení celé skupiny. Metakognitivně sleduje, co se ve skupině odehrává, pomáhá to skupině zvědomovat a vyhodnocovat, stará se o to, aby skupina jako celek nestagnovala a aby v učení udržovala kontinuitu.

5/ Společné profesní učení vyžaduje klima podporující učení. Bezpečí pro učení nepramení z toho, že si všichni poplácáváme po ramenou, ale z toho, že společně kriticky vyhodnocujeme společnou práci.

Často opakujeme, že se potřebujeme učit bez obav třeba z toho, že ztratíme u druhých respekt. To je pravda. Může se nám ale stát, že prostředí je tak bezpečné, až je nepodnětné. Abychom mohli těžit z toho, že se při společném učení sejde víc hlav, které vidí i vědí víc než ta moje, musíme se spolu domluvit na tom, že vítáme, když nám druzí kladou otázky, které nám mohou být nepříjemné. A připomínat si, že si takové otázky nebereme osobně. Chápeme je jako vítaný podnět pro společné zkoumání dané věci, které nám všem může přinést velký posun v porozumění. Samozřejmě to předpokládá i na straně tazatele autentickou snahu přijít společně věci na kloub, a ne jen šťourat.

Při společném učení je každý učitelem i žákem současně, a zároveň jsou všichni badateli, kteří ruku v ruce pátrají po řešeních, která testují ve své praxi a pak je vyhodnocují a vylepšují.

Hana Košťálová

programová ředitelka

6/ Účastníci společného profesního učení mají možnost čas od času konzultovat s odborníkem na problém, který řeší, a s kritickým přítelem.

Při společném učení je každý učitelem i žákem současně, a zároveň jsou všichni badateli, kteří ruku v ruce pátrají po řešeních, která testují ve své praxi a pak je vyhodnocují a vylepšují. Limitem může být tzv. skupinové myšlení či konfirmační zkreslení. Zkrátka bývá užitečné si jednou za čas přizvat někoho, kdo není členem naší skupiny a kdo se nezdráhá upozornit na to, že si nevidíme na špičku nosu. Jindy se můžeme dostat do situace, kdy jako skupina už dál nedokážeme hnout s nějakým problémem a máme pocit, že jsme už vyzkoušeli, co se dalo, a nic dalšího nás nenapadá. Z těchto důvodů je užitečné mít možnost setkat se buďto s tzv. kritickým přítelem (ten především klade otázky) nebo s expertem (ten zase ví, co se v dané věci osvědčilo a co má oporu nejen v praktických zkušenostech, ale třeba i v nějakém výzkumu).

V dalších dílech série se budeme zabývat tím, jak prakticky ve škole zařizovat podmínky pro společné učení pedagogů, jaké formáty společného učení máme k dispozici, a tím, co jsou evidence neboli důkazy o učení a jak s nimi pracovat. I nadále budeme vycházet ze zkušeností a praxe projektu Pomáháme školám k úspěchu.