Trpělivost a vytrvalost aneb Život v laboratoři

V rámci čtvrtého ročníku oboru biomedicíny na UCL, studenti musí splnit celoroční výzkumnou stáž v jednom z laboratorních zařízení spojených s universitou. Mně se tímto způsobem poštěstilo získat studentské výzkumné místo v genomické laboratoři profesora Jurga Bahlera, která se soustředí na biologii buněčného stárnutí a na studium exprese genů, genotypizaci i fenotypizaci, a v září 2019 jsem nastoupila na pozici stážisty na plný úvazek. Práce v laboratoři je velmi specifická a pro většinu nevědecké veřejnosti zůstává záhadou, jak vlastně probíhá. Ráda bych vám proto přiblížila, jak vypadá můj každodenní život laboratoři, a popsala, co mě na vědecké práci nejvíce překvapilo.

Každý pracovník laboratoře má svůj vlastní projekt. Projekty se sice můžou překrývat, či si vědci můžou pomáhat, avšak zásadní je, že každý má svou vlastní vědeckou tezi, kterou se snaží potvrdit či vyvrátit. Za svůj laboratorní projekt jsem si vybrala studium genu, kdy se snažím určit jeho funkci v modelovém organismu Schizosaccharomyces pombe. V září jsem si vytvořila plán experimentů, a tedy jsem již od začátku přibližně věděla, jaké metody budu využívat. Nicméně, s postupem času a více daty si metody přizpůsobujete a měníte, což dělá práci v laboratoři rozmanitou, zároveň však riskantní, neboť se jednoduše necháte rozptýlit.

Má každodenní práce v laboratoři vypadá následovně. Každé pondělí si udělám plán experimentů na celý týden dopředu, neboť většina z nich trvá déle než jeden den. Kvůli inkubačním dobám experimentů je jich možné dělat několik najednou, kdy během pauzy u jednoho pokračujete s dalším. Z vlastní zkušenosti však vím, že abyste dosáhli takto pokročilého multitaskingu, potřebujete nutnou dávku zkušeností, a proto se u těžších experimentů snažím soustředit jen na jeden projekt najednou a v pauzách si čtu vědecké články spojené s tématem.

Na vědecké práci mě nejvíce překvapilo, jak dlouho všechno trvá. Nejdříve jsem se o metodách učila na přednáškách, abych pochopila základní principy experimentů. Poté když jsem si četla vědecké publikace, často jsem si říkala“ „a proč nezkusili jinou metodu,“ anebo „jak jim tento projekt mohl trvat 4 roky.“ Nyní již chápu jejich časovou frustraci. Nejenže v laboratoři všechno dlouho trvá, experimenty jsou dlouhé a zabírají obvykle i několik týdnů, ale především jakožto vědec často selháváte. Člověk udělá chybu, zapomene přidat přísadu, porouchá se stroj, nebo něco vyjde jinak, než s čím jste počítali. Již několikrát se mi stalo, že dvoutýdenní experiment z neznámých důvodů nevyšel a musela jsem jej opakovat celý znovu a najít kámen úrazu. Z teoretických hodin jsem si vždy myslela, že uděláte jeden experiment a už je všechno hotové a vyzkoumané. Ach, jak jsem se mýlila!

Nyní jsem již za půlkou svého výzkumného projektu a když zhodnotím, co mě laboratorní prostředí naučilo, byla by to schopnost selhat. Pochopila jsem, že je v pořádku, když se něco nepovede hned na první pokus a že do kýženého cíle se lze dostat jen pomocí tvrdé práce.  Osvojila jsem si vědeckou trpělivost a vytrvalost, dvě schopnosti za které budu na vždy vděčná. Život v laboratoři je rozmanitý, fascinující, avšak zároveň i frustrující. V každém případě, žádná přednáška vás nedokáže připravit na to, jaká práce opravdu je, musíte si laboratoř zažít sami.