"Do třetice všeho dobrého."

Špatně.

Nejen, že jedna porce netopýří polévky kompletně ‚potopila‘ třetí trimestr školního roku a moji narozeninovou oslavu, ale co víc, z mého naplánovaného třetího blogového příspěvku za tenhle školní rok (to, co mohla být Máchovská romantická báseň o májovém kvetoucím Manchesteru nebo něco mega-uměleckého na ten způsob) se stala věc vskutku ne-Pulitzera-hodná. To tedy pokud nezačali rozdávat Pulitzery za eposy o strastiplných cestách od postele k ledničce, ódy na nudu nebo za psychoanalytické romány o pocitech kluka, co sleduje devítihodinový maraton seriálu Ajťáci (FYI, za tyhle žánry ocenění zatím stále nedávají - právě jsem to kontroloval).

Tak co teď? Inu, předpokládám, že jste pravděpodobně totálně otrávení z karanténních příběhů (a já opravdu doufám, že to je jediná věc, která vás v poslední době otrávila/nakazila), takže jsem si řekl: „Olivere, prosimtě, buď alespoň jednou zodpovědnej a udělej to, co se od tebe očekává: retrospektivně zhodnoť svůj první rok na vysoký.“

To znamená, že je na čase, abyste vyhodili všechny „self-help“ knihy, co doma máte (sběrny papírového odpadu, radujte se!), protože zde je top 5 nejlepších dovedností, které mě můj první rok na univerzitě naučil. Jsou to čirou náhodou dovednosti, které pak budou i stejně užitečné pro přežití v post-apokalyptickém světě, jakmile celé lidstvo nevyhnutelně vymizí kvůli borcům, kteří si myslí, že přechytračí roušky a sociální distancování (uf, příliš brzo na vtip?). Takže:

1. Vaření. Nejprve se sice sejmete „pepřákem“ v podobě habanero papriček, které restujete na pánvi, a následně téměř zapálíte svůj byt při ohřívání tortilla chipsů v troubě, ale co… Po 7 měsících aspoň budete umět připravit prvotřídní čínskou polévku (což je, pokud vím, ultimátní jídlo přeživších).

2. Autodidakticismus. Prosím choďte na ranní přednášky! Tahle rada platí jen, pokud už není 9:32 a vy si vůbec nevybavujete, že jste osmkrát stisknuli tlačítko Snooze. Joo, v tom případě musíte být zatraceně dobrý samouk - to bude obzvláště užitečné, až se budete muset naučit, jak rozdělat oheň, přečistit vodu nebo přežít úplavici.

3. Podnikatelský duch. Při studiu na místě, kde jsou objevy a inovace denním chlebem, máte téměř 100% šanci, že si časem vypilujete klíčovou schopnost objevovat zajímavé problémy a vymýšlet jejich kreativní řešení. Apokalypsa je podle mě docela dost velký problém sám o sobě, takže ale budete vědět, jak to vyřešit, co?

4. Soběstačnost. Přestěhovat se ze střední školy, kde všechny znáte a neustále s někým klábosíte, do zcela nové země, kde žijete úplně sami, je super! Tedy alespoň pokud se považujete za člověka, co si vyloženě užívá občasné pocity osamění. Ale na druhou stranu, když se stanete doslova poslední přeživší osobou na světě, tak nebudete potřebovat ani Wilsona (á la Trosečník), protože jste se na VŠ stali skutečně samostatnými – a to se taky počítá, ne?

5. Vyjednávání. "Ahoj, tati, tenhle měsíc jsem to zas přehnal s utrácením. Mohl bys mi možná…? “ je nepříjemná hláška, kterou většina studentů nechce - ale čas od času musí - pronést (pokud se ptáte, tak já ne – s největší pravděpodobností bych nějakým způsobem dostal facku přes telefon). Tím, že se z této trapné situace párkrát vykecáte, si vytrénujete své dovednosti na úroveň vyjednavače FBI, což se vám bude extrémně hodit při post-apokalyptických výměnných obchodech.

Jeden z mých starších kamarádů, který už univerzitu absolvoval, mi řekl, že přechod ze studentského světa do toho kariérního je stejně drsný jako moje antiutopická vize konce civilizace… pokud by konec civilizace byl ještě trochu drsnější. Takže po pár měsících na vysoké budete připraveni na leccos (od vzpoury umělé inteligence, přes totální jadernou válku, až po mor nebo dopad asteroidu), ale jedno ‚assessment centrum‘ nebo pohovor s případovou studií vás stále nejspíš zničí způsobem zcela nevídaným. No jo, na to potřebujete aspoň ten druhák. Takže v září zpátky do Manchesteru!

…pokud to znova nezruší.