CO DĚLÁ EVROPSKÁ STUDIA NEJEVROPŠTĚJŠÍMI?

Když jsem ale o minulých prázdninách projížděla Evropou pomáhat do Rumunska, napadlo mě, že historie takových slovensko maďarských (nebo maďarsko slovenských) Košic bude asi stejně zajímavá jako německo francouzského (nebo francouzsko německého) Strasbourgu, až na to, že v Košicích nesídlí Evropská unie, a vůbec se o nich neučíme.

Změnila jsem tedy svou volbu hlavních jazyků, a získala tím výsadu mít hodiny maďarštiny v posledním patře špičkového institutu SSEES (School of Slavonic and Eastern European Studies), který založil před sto lety Masaryk (viz můj první blog). Tam jsem sedávala na hodinách sama se zapálenou lingvistkou, která mi občas slovíčka překládala i do češtiny, protože se jí kdysi také učila, a protože maďarština s češtinou si důsledkem staletého vlivu němčiny, sdílených středoevropských reálií a podobnými obrozeneckými snahami jsou v mnohém podobné. Když kvůli mateřské dovolené musela potom dočasně odejít, opět jsem byla mile překvapená, tentokrát dámou, která kromě mě – své jediné žačky – učila také nastávajícího britského velvyslance do Budapeště. Neuměla sice česky, zato jsme však mohly některá slovíčka překládat místo do angličtiny do bližší němčiny, a občas jsem se při výuce mimoděk dozvěděla, že samizdatově překládala Orwellovu Farmu zvířat do maďarštiny.

Zatímco na hodinách francouzštiny jsme se učili o problémech světa a naše slovní zásoba se soustředila na životní prostředí a ekologii, v maďarských učebnicích jsem četla o Vídni, Praze a Budapešti a měla jsem čas (i díky dalším lingvistickým předmětům a skvělým učitelkám) mnohá slovíčka rozebrat, a konečně napsat eseje o tom, že maďarština není slovanskými jazyky nepolíbená, jaké mohou být dopady politických snah očišťovat jazyk a proč se tak neúporně propaguje jeho jedinečnost. I v těch nejnepatrnějších slovech jako číslovkách do deseti se dal objevovat dávný vliv Peršanů, jinde zase nepopiratelný odkaz Otomanů, jižních Slovanů….a studium jazyka se úplně přirozeně překlopilo do studia historie, diplomacie a politiky, tentokrát vnímané z jiného úhlu a s mnohem větší kapacitou pro pochopení, protože se mi začaly otvírat maďarské zdroje, které v angličtině nenajdete, a tím nemyslím jen média, ale také kamarády a známé, kteří mě, jakožto čerstvou hungarofilku, vzali mezi sebe. Půl roku po započetí jazyka jsem byla například pozvaná na slavnostní křest knihy soudobé maďarské spisovatelky, jejíž překlad právě v Londýně vyšel.

Když se mě nyní po prvním ročníku Evropských studií zeptáte, co studuji, jsou to Evropská studia opět v tom nejevropštějším smyslu. Díky tomu, že jsem měla předměty komplementární jak ke francouzštině, tak i k maďarštině, snažila jsem se obejmout celou Evropu tak, jak ji mám ráda, ale neučit se jenom o ní. Střídala se období, kdy učení slovíček představovalo vítaný kontrast se studiem komplexních teorií o historiografii francouzské revoluce či čtení dlouhých textů o evropské filosofii zmíněné v prvním odstavci. Jindy jsem po intenzivní dvouhodinovce, kterou moje profesorka protáhla na tříhodinovku, trpěla v maďarských snech a do noci skloňovala nevyslovitelná slovesa. Když jsem jednoho rána čekala na hodinu na chodbě a poslouchala, jak skupina Britů ve vedlejší třídě analyzuje politickou situaci v Maďarsku, věděla jsem, že jsem se mohla učit o Maďarsku místo maďarsky, ale nikdy jsem nelitovala, že jsem se namáhala se sedmnácti pádovou gramatikou, protože mě to vedlo k fascinujícím zamyšlením, uvádělo do kontaktu s nevídanými jazykovými strukturami, s tendencemi, které v maďarské kultuře (a částečně tedy i v politice) existovaly po staletí, s lidmi, kteří se se mnou nebáli mluvit konkrétně a sdílet články a plakáty, které nikdy nebyly přeložené… dokud jsem se nenaučila je překládat.