Aktuality| Od studentů: Deset dní v Kataru

Od studentů: Deset dní v Kataru

10. května 2010 Dauhá. Mrakodrapy tyčící se do nebes a jeřáby na nich, budující neúnavně další a další patra; kulturní památky, které jsou velkolepé, ale především velké; muži v oblecích, ale i v tradičních arabských hábitech, ženy v nikábech a burkách, ale i bez nich – Dauhá, metropole arabského světa, kde i v únoru slunce vyhřívá ulice nad 20 °C. Abych ale vysvětlil, jak jsem se vlastně do únorového Dauhá dostal a jak mi v tom pomohla Nadace Educa, musím se vrátit o pár měsíců a o několik tisíc kilometrů zpět.

Psal se duben 2009 a já soustředěně hleděl na pódium nymburského městského divadla. Přestože teprve před pár momenty jsem tam přebral pohár mistra Debatní ligy (www.debatovani.cz), napjatě jsem čekal na výsledky mnohem důležitějšího výběru. Po předchozí dva měsíce totiž probíhal konkurz na obsazení českého národního týmu na World Schools Debate Championship 2010 – totiž Mistrovství světa v debatování, nejprestižnější akce svého druhu na světě. Přestože jsem byl členem reprezentace ČR v předchozích dvou letech, v rámci níž jsem naši zemi zastupoval ve Washingtonu DC v 2008 a později jako kapitán i v Athénách, nic jsem neměl jisté. Onen konkurz, který vyžadoval rozsáhlou faktografickou i schopnostní přípravu, byl totiž obsazen téměř dvacítkou těch nejschopnějších a nejlépe anglicky hovořících lidí, jaké jsem měl ve svém dosavadním životě tu čest poznat, z nichž tři nakonec překonali i některé zkušenější předchozí členy národního týmu. Když jsem tedy uslyšel vyvolání svého jména a konečně jsem stanul na pódiu jako jeden z debatérů národního týmu pro šampionát 2010 – ten šampionát, který se měl poprvé v historii odehrávat v arabském světě – probíhalo mi tělem jemné mravenčení.

Můžeme se už vrátit do Dauhá? Nikoli. Od dubna nás všechny totiž ještě čekala dlouhá přípravná fáze: téměř dvacet víkendových „meetingů“, na nichž jsme do hloubky pilovali obsah i formu našich debat, účast na čtyřech mezinárodních turnajích v Olomouci, Ljutomeri, Košicích a konečně Mistrovství Evropy ve Stuttgartu, kde jsme mimo jiné postoupili až do osmifinále... Koučové, Kristýna Blažková a Michal Pečeňa, předvedli zatím nejlepší trenérskou práci, jakou jsem zažil. A přestože kombinace už tak dost náročného International Baccalaureate Diploma Programme s další takovou intelektuální výzvou mi téměř zlomila hřbet, nakonec jsem vešel do nejprestižnějšího světového debatního šampionátu v Dauhá jako student Open Gate: hrdě vzpřímený.

A nyní se dostávám k tomu, jak mě v mém úsilí podpořila nadace manželů Kellnerových. Díky jejímu příspěvku jsem si totiž mohl dovolit cestu do Kataru a zpátky.

Ano, nyní již konečně Dauhá! Do Kataru jsem doletěl s letem Turkish Airlines a přestupem v Istanbulu; sice jsem se zasekl na deset hodin v Bahrajnu, ale to nevadilo. Po průchodu dlouhou pasovou kontrolou – Katar, stejně jako ostatní státy Arabského poloostrova, totiž trvá na vízech pro cizince a také na důkladné kontrole všeho, co do země přichází – a o jeden taxík později už jsem byl ubytovaný v pokoji s jediným klukem z německé reprezentace, jímž byl Max Stumpp, na jehož škole (mimochodem, elitní státní kolejní škole) český národní tým přebýval během Mistrovství Evropy ve Stuttgartu. A po obligátním spánku, kterého se mi v Bahrajnu nedostalo, už jen a jen příprava na debaty..

A že se věru bylo na co připravovat. Čtyři připravené teze se dotýkaly otázek etiky, multikulturalismu a mezinárodního trestního práva: (1) Každý stát by měl mít právo na jaderné zbraně; (2) Lékaři by měli mít povinnost hlásit policii důkazy o domácím násilí; (3) Teroristé by měli mít právo na běžný soud; a (4) Měli bychom podpořit ozbrojenou intervenci do Somálska. Samozřejmě, z několikaměsíční přípravy jsme měli na všechna témata načteno několik stovek, v případě mezinárodněprávních otázek několik tisíc stran. „Piplání se“ s přesnou podobou těch řečí, které se připravit dají, a s vymýšlením co nejinteligentnějších reakcí na tolik protiútoků, kolik se jen dá předvídat, je ale proces, který končí až deset minut před debatou. Ani si netroufnu odhadovat, kolik času jsme strávili na úpravě každé věty otevírající opoziční řeči k otázce jurisdikce pro teroristy.

V debatách samotných se nám podařilo udržet tradiční úroveň České republiky. Dvě výhry – nad Bulharskem a Ugandou; šest získaných hlasů rozhodčích z celkových dvaceti čtyř. Zbylých šest debat jsme bohužel prohráli, často tím nejtěsnějším půlbodovým rozdílem. A přestože úspěšnost 25 % v mezinárodním měřítku není nikterak špatná, všichni jsme byli trošku zklamaní, protože jsme věděli, že jsme měli na víc. Přeci jen, nejen já jsem do Kataru přijížděl s tím, že budu nejlepší řečník na světě z kategorie těch, kteří mají angličtinu jako cizí jazyk, ne až dvacátý druhý.

Kyselé hrozny? Ani náhodou. Přestože jsme nepostoupili do vyřazovacích bojů, zjistili jsme zase, že Pakistánci jsou vtipní a přátelští, Indové opravdu zázrační, Singapurci neobyčejně sympatičtí a Argentinci, Thajci a Kuvajťanky prostě lidé jako my (v případě Thajců IB studenti jako my). Kdyby nic, katarská anabáze byla obrovskou lekcí v tolerantním multikulturním soužití – a poučením o tom, že něco takového je možné. Během těch čtrnácti dní jsem získal spoustu přátel, které teď jen tak nepustím. A to nejen ze „světové vesnice“, ale i ze samotného Kataru.

Jedna zajímavost o Kataru na závěr. Přestože tradiční trhy stále ještě fungují, jsou obrovské a smlouvá se na nich o sto šest, místo, kde probíhá ta opravdová katarská kultura, jsou... obchodní centra. Opravdu, přestože jsme ve školách, v nichž jsme debatovali, byli svědky hodiny tělesné výchovy, která v zásadě sestávala z tradičního tance v hábitech a s meči (!), přestože jsme viděli, že oddělení chlapců a dívek ve školách v Kataru myslí opravdu vážně, dvě hodiny v obchodním domě nám jasně ukázaly, jak horké to je s udržováním tradiční kultury. Skateboardy a džíny z Dieselu pro kluky, minisukně z Prady a průhledné silonky (aby jim „nebyla vidět kolena“) pro holky – a takový frmol, jaký jsem neviděl ani na největším trhu ve městě, Souq Waqif.

Deset dní v Kataru mi dalo mnohé. Zcela nové zážitky, zcela nové přátele, zcela nový náhled na islám a celý muslimský svět. Dovolil bych si zakončit sloganem, jehož široké užívání v Kataru ukazuje, že v některých věcech postoupili o mnoho dále než my: „lépe o problému debatovat, aniž bychom našli řešení, nežli problém definitivně vyřešit, aniž bychom o něm debatovali“.

Šimon Podhajský, student gymnázia OPEN GATE
Studium Šimona Podhajského na gymnáziu OPEN GATE podporuje nadace manželů Kellnerových.

Zpět na hlavní stránku