Humor není vždy jen smích

Prof. PhDr. Martin Hilský, CSc. (73)
Překladatel, shakespearolog, profesor anglistiky. Vystudoval angličtinu a španělštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1965). V roce 1968 byl v konkursu vybrán na stipendijní pobyt na University of Oxford a jeden rok (1968−1969) působil jako mladší vědecký pracovník na Linacre College. V letech 1989−1998 stál v čele Ústavu anglistiky a amerikanistiky FF UK v Praze. Postupně přeložil kompletní  Shakespearovo dílo a tyto překlady vyšly pod titulem Dílo – William Shakespeare (2011). V další Hilského knize Shakespeare a jeviště svět (2. vydání, 2015) jsou studie a eseje nabízející pohled na vývoj Shakespearovy tvorby. Vydání obou publikací finančně podpořila The Kellner Family Foundation.

Martin Hilský je nositelem mnoha ocenění. Například v roce 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v Česku královna Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu britského impéria; v roce 2011 dostal medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství a Státní cenu za překladatelské dílo; v roce 2015 získal hlavní Národní cenu projektu Česká hlava. Martin Hilský stále překládá, píše studie, eseje, přednáší na univerzitní půdě. Je také mnoho let patronem a garantem festivalu Letní shakespearovské slavnosti, jejichž historie sahá až do roku 1990, a většina her  zde realizovaných, je v jeho překladu. Shakespearovské slavnosti letos už posedmnácté podpořila také společnost PPF, která je jejich generálním partnerem. Se svou ženou, překladatelkou  Kateřinou Hilskou, má tři děti.

Nejvěhlasnější divadelní autor všech dob zemřel v roce 1616 – před čtyřmi sty lety. Být či nebýt, to je to, oč tu běží. Nebylo to tenkrát poprvé, kdy si v umění někdo tuto zásadní otázku položil?
Ne, v tomhle byl Shakespeare naprosto neoriginální. Už v tehdejší době studenti Edinburské univerzity ve Skotsku v rámci rétoriky psali esej na toto téma a museli uvádět přesvědčivé důvody pro bytí a stejně tak přesvědčivé pro nebytí. Originální je způsob, jakým to bylo řečeno. Ojedinělé také je, že je to neosobní monolog a není tam jedinkrát řečeno slovo „já“.

Jak by se vám líbil důvod pro nebytí člověka řečený touto nadsázkou – Mnoho povyku pro nic?
Já si nemyslím, že naše bytí je mnoho povyku pro nic, v tomhle jsem velmi konzervativní.

„Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci.“ tato slavná shakespearova věta se může tlumočit i tak, že se od člověka čeká především přetvářka. Woody allen, milovník Shakespeara, by dodal: „a tak si dejme záležet, abychom tu přetvářku dobře zahráli.“ vy jste duší i divadelník, ztotožňujete s tím?
Ztotožňuji, ovšem toto tvrzení má mnoho poloh a nemusí být vždy negativní. Už od antiky víme, že celý svět je jeviště. Důležité je, že to v téhle hře (Jak se vám líbí, pozn. red.) říká postava jménem Jaques, což byl melancholik. A melancholie byla tenkrát nemoc, jíž se lidé smáli.

Melancholie byla v renesanci uznávána jako nemoc?
Dnes už taková diagnóza neexistuje. Melancholie tu je pořád, ale my ji nevnímáme jako něco módního. Tehdy bylo módní být melancholik a jistý Robert Burton napsal ve své době velmi populární knihu Anatomie melancholie (1621, pozn. red.), což svědčí mimo jiné o tom, jak byla rozšířená. Melancholie se v této knize analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět.

Čím si to vysvětlujete?
Četl jsem dokonce tehdejší zprávy lékařů, kteří se zabývali psychickými nemocemi – tenkrát se jim neříkalo psychiatři –, a ty byly opravdu strašné. V Londýně za Shakespeara vznikl první blázinec, kterému se říkalo „Bedlam“, kam se odsouvali lidé pomatení a šílení. Renesance v dějinách šílenství znamená velmi mnoho. Šílenství bylo velmi rozšířené, moc si s tím nevěděli rady a i různé druhy léčby byly dosti drastické.

Ale proč? A proč zrovna v Anglii?
Nedokážu vysvětlit mentální poruchu, protože k ní může dojít velmi snadno, ale řeknu vám jednu nesmírně zajímavou věc, kterou jsem pochopil celkem nedávno. Víte, že to částečně souvisí s anglickou reformací? Neříkám, že může vysvětlit tehdejší šílenství, ale má to logiku hlavně v té kalvínské herezi, která byla velmi rozšířená. Třebaže anglická církev zůstala episkopální, kalvinistické myšlení – takzvaná predestinace, která znamená, že jsme Bohem buď vyvoleni ke spáse, nebo ne, bez ohledu na to, jak konáme ve svém životě – mohlo v protestantech způsobit taková traumata, že se z toho mohli zbláznit. Byl to takový psychický tlak na člověka, jaký si dnes nedokážeme představit. Byla to nejen otázka života a smrti, ale celé věčnosti, života posmrtného.

A možná je to i důvod, proč se v Shakespearových hrách setkáváme s tak širokou škálou povah zasazovaných navíc do okolností vyhrocených až šílených.
Určitě, a to v mnoha směrech. Tehdy byla vyhrocená doba a šílenství mělo bezpočet podob, roli hrálo i náboženství s vymítáním ďábla a podobně.

Ale rád bych se vrátil k otázce o přetvařování. Mně to rezonuje se slavnou teorií sociálních rolí, v níž se tvrdí, že si jenom nasazujeme masky a naše identita je tedy jenom série masek – a upřímnost je taky maska. Jde jen o to, jak ji umíme zahrát. Souvisí s tím třeba Hamletův citát „Falešná tvář musí skrýt, co falešné srdce v sobě skrývá“?
Je to podobné. V Hamletovi se matka Hamleta ptá, proč kvůli otci tak smutní a proč nosí stále černý plášť, každý přece musí jednou umřít, a on jí odpoví: „Já neznám žádné zdání, já jsem, madam.“ Hamlet se zřetelně distancuje od jakékoli masky, i když já si myslím, že to tak úplně není, protože i on sám si občas masku nasazuje, například když předstírá blázna. Absolutní upřímnost ani není možná. Oskar Wilde říká, že kdybychom byli absolutně upřímní, lidská civilizace by to neunesla. Jistá míra pokrytectví je k přežití nutná. I dobré mravy vyžadují určité pokrytectví.

Četl jste někdy překlad Shakespeara, kdy autor jenom předstíral, že například Hamletovi rozumí?
To si netroufám takhle říct. Ale máte pravdu, může to být druh předstírání. Spíše bych spatřoval chybu v tom, když překladateli uniká kontext.

Jaký byl Shakespeare? Podle mě zřejmě skeptik.
Souhlasím s vámi. Škatulky optimista či pesimista jsou trochu zjednodušující a Shakespeare byl básník, který nezjednodušoval nikdy. Hamlet je hra skepse.

Musel být velký pozorovatel lidí, zcela jistě sledoval jejich mimiku, gesta, chůzi. děláte to taky, jste takto profesionálně deformován?
Ano, velmi mě baví sledovat tváře lidí a poslouchat takové ty letmé hovory i útržky rozhovorů. Dávají mi informace o lidech. A naše řeč je vždycky spjata s výrazem tváře a gesty – jde o vysloveně divadelní aspekt každodenního života. A to je nejen ohromně zábavné, ale i obohacující můj život.

Když se noříte do her, které překládáte, zatoužíte někdy pobýt v Shakespearově době?
Nejde ani tak o touhu, jako o nutnost se do minulosti ponořit a dost hluboko. Velmi mě to však bavilo. Ať se v Shakespearově době dotknete čehokoli, vždycky narazíte na paradoxy a protiklady. Ulicemi vedly smradlavé kanály a tehdejším lidem se ani nesnilo o výdobytku jménem kanalizace. Ovšem Angličané jako první vynalezli splachovací záchod. Je to neskutečné, ale vynalezl ho básník sir John Harington, který byl dvořanem královny Alžběty. Tento záchod se v Anglii ujal, ale až v devatenáctém století. V Shakespearově době existovaly třeba nádherné zahrady, které byly hned za těmi ulicemi plnými výkalů. Ani jedna se bohužel nezachovala v původní podobě.

Slavný autor je tu s námi pořád. Nebyla snad doba, která by mu nepřála.
Protože píše o situacích, do nichž lidi přivede život – a ty se nemění. A lidé se ve své podstatě také nemění! Základní věci jako láska, čest, nenávist, podraz a lež zůstávají, jen nabyly jiných podob, často mnohem sofistikovanějších.  Například  destrukce dnes může být dalekosáhlejší než tehdy. Technika umocňuje komfort, ale zároveň zvyšuje možnost zkázy. Ale už tenkrát napsal: „Šťasten být neumíš, protože po tom, co nemáš, se ženeš, a co máš, na to zapomínáš.“ Hluboká pravda ve větší či menší míře platná pro každou dobu. Člověk si dostatečně neváží toho, co má. A dnes si vymýšlí požitky, které už nejsou ani k jeho radosti.

Jaký byl Wiliam křesťan? Třeba věta "Peklo je prázdné, ďáblové jsou tu“ naznačuje, že se možná více než Boha obával lidí.
To je citát z Bouře. Ale i jeho současník Christopher Marlowe měl tuhle moderní myšlenku ve hře Tragická historie o doktoru Faustovi. Říkal, že nepotřebujeme peklo tam dole, protože si ho vždycky uděláme tady. Ale neřekl bych, že se Shakespeare obával více lidí než Boha. Křesťanem byl zcela určitě. Na rozdíl od Marlowa je i konformnější. Uvědomte si, že byl spolumajitelem divadelní společnosti a měl velice blízko ke královně. To vylučovalo, aby byl aktivní katolík. Establishment, ve kterém se pohyboval, byl anglikánský, to jest protestantský, reformační. Jeho rodiče byli nepochybně katolíci, matka vyrůstala v centru katolického kraje, v hrabství Warwick, v němž reformace probíhala dost pomalu. Jisté je, že Shakespeare nebyl žádný katolický disident. Tady možná vítězil ten jeho skepticismus. Nešel za svou víru na smrt, jako to dělali někteří jeho současníci.

Shakespearovy  citáty   jsou prodchnuty   filozofickou   hloubkou: „Nelze vidět sebe, jen obraz sebe v čemsi mimo nás.“ oceňujete ho jako filozofa?
Vysoce, ale není to filozof typu Francise Bacona. Ten žil ve stejné době jako Shakespeare a byl zároveň politik a myslel konceptuálně. Shakespeare myslel v obrazech, v paradoxech, je to myšlení konkrétního. Shakespeare byl hluboký právě v tom, jak dokázal chápat lidské situace a lidské paradoxy. Byl básníkem a filozofem zároveň. Jeho věty jsou tak hluboké, protože jsou hluboce lidské, a to je daleko důležitější než abstraktní myšlení.

Proč si Mark Twain myslel, že autorem shakespearových her je ve skutečnosti Francis Bacon, když svým psaním a filozofií byli tak odlišní?
Úsměvné a paradoxní na tom je, že tuhle myšlenku vyslovila ve své knize Američanka, která se jmenovala Bacon (Delia Bacon formulovala komplexní teorii, podle které Shakespeare nebyl autorem her, které se mu připisují; žila v 19. století, pozn. red.). Dopadla špatně, nakonec skončila v blázinci. Ona se kvůli tomu dokonce vydala do Stratfordu a snažila se nadzvednout Shakespearovu náhrobní desku v kostele Nejsvětější trojice, vlastně ji tam zatkl noční hlídač. Nicméně Mark Twain, který tomu také věřil, byl váženou osobností a svou myšlenkou strhl dost dalších, to nebyla legrace. Vytížený a politicky ambiciózní Bacon byl ve srovnání se Shakespearem nejen modernější v racionálním myšlení, ale i v pojetí řeči. Víte, co je pro mě ohromně zajímavé? Na Baconův odkaz navázala akademie věd, takzvaná Royal society, královská společnost založená v roce 1660, jejímž členem byl i Isaac Newton. Představte si, že tato společnost umění a věd vyhlásila jazykovou reformu, čímž se v Anglii zahájila léta osvícenství. Smyslem této reformy bylo zbavit anglickou řeč všech dvojsmyslů. Jim šlo o jasnou řeč, a to bylo z hlediska Shakespeara likvidační. Baconovské myšlení došlo tak daleko, že reforma prohlásila Shakespearův metaforický jazyk, v němž jsou slovní hříčky založeny na podvojnosti, za přežitý. Například „sun“ znamená „slunce“ nebo „syn“, i když se píše „son“. Slovo „lie“ je „ležet“, ale i „lhát“, a v tom je v té řeči obrovské bohatství. Máme tím nepřímý důkaz, že Bacon by nikdy nemohl napsat Shakespeara.

A proč se například Sigmund Freud nechal přesvědčit, že skutečným Shakespearem je Edward de Vere, sedmnáctý hrabě z Oxfordu?
O tom ho přesvědčil anglický učitel, který se jmenoval Loony, což je v překladu blázen. Nakladatel se ho ptal, jestli nechce změnit své jméno, když přišel s tak podivnou teorií, a on řekl, že ne, za což ho velmi ctím. Napsal knihu, která je dnes v tomto ohledu nejvlivnější, jeho teorie má nejvíce zastánců.

Zapochyboval jste někdy, že by autorem některých her mohl být někdo jiný, třeba christopher Marlowe?
Vy jste citoval Woodyho Allena a on to řekl krásně: „Dobře, ale když napsal Marlowe Shakespeara, tak kdo napsal Marlowa?“. Allen si prošel celého Shakespeara, napsal třeba Sex noci svatojánské, kde je nepochybně inspirován Snem noci svatojánské. Já jsem od Marlowa přeložil Doktora Fausta. Ten jazyk je opravdu jiný. Pochybuji často, ale tady ne. Ani u Jindřicha VIII., který má už spoluautora – Johna Fletchera. Existuje několik her, které Shakespeare nenapsal sám: Perikles, Dva vznešení příbuzní a část Macbetha, ale přesto jsou tyto hry právem zahrnuty do takzvaného shakespearského kánonu.

Nemáte ani zrnko pochyb? Shakespeare za svého života své hry nevydal.
V tomhle ohledu vždy nějaké zrnko pochyby je, nemáme dochovaný jediný jeho rukopis.

Proč své hry nevytiskl? Byl to přece takový podnikatel.
Nezajímalo ho to, byl podílníkem divadelní společnosti, která sestávala asi z pěti lidí, kteří se dělili o půlku zisku. Druhou půlku dostával majitel divadla. Ohledně tisku mu záleželo jen na jeho básních, zvláště těch narativních – Venuše a Adonis nebo Znásilnění Lukrécie, které vyšly s jeho věnováním Henrymu Wriothesleymu, hraběti ze Southamptonu, což byl jeho mecenáš. To věnování je na naše poměry takové patolízalské, ale v té době to byla běžná póza a v podstatě závazná věc. To se muselo.  Za jeho života vyšlo osmnáct her v takzvaném kvartovém vydání a někde jeho jméno je a jinde ne. Hry vyšly v nákladu několika set výtisků. Ovšem ne proto, že by se nečetly, ale nedalo se na tom vydělat. Čtenářská obec byla kvůli negramotnosti obyvácká – a v tom mimo jiné tkvěla síla divadla. Shakespearovo dílo vydali po jeho smrti jeho herci. V tom sborníku uvedli, že všechny texty měli jenom od Shakespeara. Lze polemizovat, do jaké míry je toto prohlášení důvěryhodné, ale jisté je, že tenhle dochovaný sborník třiceti šesti her je největší dílo anglické renesance. Je obrovský paradox, že takový člověk jako William Shakespeare, který nese kulturní kánon naší západní civilizace, nemá zachované jediné dílo v rukopise, který by sám vydal.

Pracoval často na objednávku?
Psal některé hry na objednávku, třeba i z královské rodiny. Veselé paničky windsorské vznikly na popudkrálovny Alžběty. Měla ráda Falstaffa, což byl tlustý poživačný rytíř, tak požádala Shakespeara, aby jí napsal Falstaffa zamilovaného. Anebo se se svou společností dohodli, jaké téma by měl zpracovat. Nebyl tím nějak výrazně limitován, s těmi tématy pracoval velmi svobodně. O to, do jaké míry činil úlitby směrem k establishmentu, je možné vést spory. Určité úklony vůči královně se objevují ve Snu noci svatojánské, úklony vůči jejímu násedníku Jakubovi v Macbethovi. To všechno je pravda, ale není pravda, že by plnil jen vůli královny. Přesto ho mnoho lidí z konformnosti obviňuje. Na to je ale příliš komplexní a v jeho díle se objevují velmi pozoruhodné a nadčasové věci. Sám jeho současník Ben Johnson, který oproti Shakespearovi své hry kompletně vydal, o něm napsal: „Pro všechny časy byl, ne pro jednu dobu.“ Tahle věta nebyla jen marketingovým tahem, ale proroctvím, které se naplnilo.

Shakespeare  měl  i  nadčasový  humor. Zmíním  dva  citáty:  „lépe  být dobře oběšen než špatně ženat.“ a druhý – „Ženy se nikdy neohlížejí. Jediná tak učinila a proměnila se v solný sloup.“ v čem je vám jeho humor blízký?
Shakespeare   bez   humoru   není Shakespeare. Ve hře Večer tříkrálový když je někdo oběšený, říká tomu „vysoké postavení“. To je přece nádherné. Nebo když šašek v Králi Learovi řekne: „Zestárnout je mladická nerozvážnost.“ To je pro mě dost aktuální. Jeho humor je mi velmi blízký. Hlavně má humor i tam, kde se nesmějete. Humor není vždy otázka smíchu. Nejlepší humor je v Hamletovi při hrobnické scéně, tam má zvláštní dimenzi.

Hamleta jsem viděl, když mi bylo asi devatenáct, hrál ho František Němec. Učaroval mi něčím posvátně tabuizovaným, příliš jsem tomu nerozuměl, ale přitahovalo mě to. asi tou koketerií se smrtí. Pamatujete si na svůj první kontakt s Hamletem?
Pamatuji se přesně. Bylo mi jedenadvacet a viděl jsem Hamleta v Národním divadle v hlavní roli s Radovanem Lukavským. Velmi mě to vzalo a vyšel jsem z divadla trochu jiný, než jsem do něj vstoupil. Určitě to zavinil ten dotek smrti a té otázky, kterou jste náš rozhovor začal. Ta je ve dvaceti letech aktuální, v mých letech už ne. V tom monologu je mimo jiné přání umřít. Není tam jen obava ze smrti, ale i jistá její přitažlivost: Jaké to asi je v té krajině, ze které se nevrací?

Vy jste se k překladu Shakespeara dostal až ve čtyřiceti letech s hrou Sen noci svatojánské. Byl to na takovou práci správný věk, nebo ho mohou překládat i mladší?
Moji dvacetiletí studenti třeba překládali jeho Sonety. Lze ho začít překládat i dřív, ale zralejší věk je nesporná výhoda. Přece jen potřebujete větší profesionální zkušenost a také tu životní. Druhá zmiňovaná je ještě důležitější. Že se mi Shakespeare stane osudovou prací, mi bylo jasné až později, když jsem pracoval asi na dvacátém překladu. Bylo mi kolem padesáti, což je už relativně pozdě. Ale já si myslím – dobře tak, každý roste jinak.

Můžete mi popsat svůj příběh týkající se Shakespeara? Mám na mysli, jestli jste v něm nejdříve viděl velkého poetu, pak filozofa a později jste objevil ještě další dimenze.
Nejdříve jsem ho objevil jako autora komedií. Tragédiím jsem se vlastně vyhýbal, to je jiný jazyk, jiná práce. Když jsem se k tragédiím dostal poprvé, což bylo u Othella, pochopil jsem, že začínám úplně znovu, byl v tom jiný řád. V komediích šlo o skoro nepřeložitelné slovní hříčky, což mě ale bavilo, naopak v tragédii bylo potřeba ve slovech na gramy odměřovat emoce. Othella nebo Jaga napsat tak, aby to byl opravdu Jago nebo Othello se vším všudy. To byla další fáze. Rozhodně mi pomohlo, že jsem i v těch tragédiích našel humor. Shakespeare také nejdříve začal komediemi, Hamleta napsal, když mu bylo asi čtyřicet let. Svými překlady jsem vlastně kopíroval i jeho vývoj.

Je zajímavé, že se z jeho postav  staly  až  archetypy  lidských  povah – Hamlet, Macbeth, Lear, Jago, Richard III., Ofélie, Desdemona, Learův šašek a další.
Ano, jsou to opravdu archetypy, nejenom divadelní postavy. To se stane málokterému autorovi a v takové šíři snad nikomu. Jeho rejstřík je opravdu úžasný – od krále po prostitutku. Napsal haldu postav, celkem devět set třicet, a všechny jsou stejně přesvědčivé a časem prověřené, proto se z nich mohly stát archetypy. Je zajímavé, že například Christopher Marlowe napsal Doktora Fausta, ale u jiných postav tenhle archetypální rozměr nemá. Proti zástupu asi dvaceti Shakespearovských archetypů má jen jeden. To nevysvětlíte. Snad jen jeho obrovskou imaginací, mohutnou obrazností.

Shakespeare  byl  dvořanem,  měl tedy  blízko  ke  královským  intrikám, ale  do  společenského  bouřliváka, jako byl třeba Marlowe, měl daleko. Nemohl  životní  zkušenosti  s  lidskou povahou získat v době, kdy se na sedm let, přesně v letech 1585 až 1592, vypařil a nikdo neví, co dělal?
Tahle bílá nepopsaná plocha v jeho životě je vděčným polem pro nejrůznější dohady. Ale jistou logiku by to mělo. Právě vtěch letech se z něho stal básník a divadelník. Pak se prakticky nehnul z Londýna a ze Stratfordu. Ale nezapomeňte, že vyrostl v podstatě na venkově a pak velmi zblízka poznal život aristokracie, Shakespeare byl všude zván. Na druhou stranu jeho životní zkušenost skutečně nemohla obsáhnout vše, o čem psal. Jsou lidé, kteří mají úžasně bohatý vnitřní život, a Shakespeare patřil mezi ně. Byl ve své podstatě plachý, nebyl bohém. Chodil do hospod, ale neflámoval, vždy se včas vzdálil, aby mohl doma pracovat. Ale zároveň byl velmi společenský a štědrý. Lidé o něm mluvili velmi pěkně. Ví se také, že dovedl velmi tvrdě vymáhat dluhy, i když byly malé a nijak ho neohrožovaly. V těchto věcech dokázal být tvrdý, zejména když se vrátil do Stratfordu. Mezi herci byl ale oblíbený, dokázal být vtipný, zároveň byl trochu zdrženlivý.

Jeho velkým tématem je láska. Možná se jí necítil být naplněný. V osmnácti letech se ve spěchu kvůli těhotenství oženil s šestadvacetiletou Anne Hathaway, ale po třech letech pak na zmiňovaných sedm let zmizel. Společného života si moc neužil.
Nemohl, protože to bylo komplikované. Žil v Londýně, odkud posílal rodině peníze, do Stratfordu se dostal jednou až dvakrát do roka, takže jak on žil v Londýně a jak žila ona bez něho, nikdo neví.

Taky se spekulovalo, že byl homosexuál. co si myslíte o téhle tezi?
Je to možné, některé jeho sonety jsou věnované muži. Homoerotické náměty se objevují i v jeho hrách, ale nikdy jednoznačně. Jsem velký nepřítel násilných aktualizací, kdy se Shakespeare ukazuje jako gay a z jeho postav se udělají homosexuálové. To je trochu zjednodušující. Shakespeare klouzává do androgynie, v jeho práci je zřetelná i bisexuální zkušenost.

Jeho příběhy nejsou autobiografické. Řekl jste: „On není zpovědní typ. Dokázal stvořit duše úplně jiné, než byla ta jeho.“
To je důležité. To, co napsal o lásce, nemohl napsat člověk, který se nezamiloval, ale zároveň své zkušenosti nepromítal do svých postav a nepromítal je ani v sonetech.

Jakou vlastnost by měl překladatel určitě mít? Empatii, trpělivost, hravost?
Především pokoru vůči originálnímu textu. Bez trpělivosti to nejde a bez hravosti také ne. Pokud člověka netěší hrát si se slovy, tak by neměl překládat.

Stárnou překlady Shakespeara rychleji dnes, než tomu bylo v minulosti?
Stárly vždycky, ale koeficient stárnutí je různý. Možná je teď vyšší, protože i řeč se kvůli technologii mění nesmírně  rychle.

To se vás asi hodně dotýká, zvláště když víte, že člověk je svým způsobem  definován  skrze  jazyk.  Co  dělá člověka člověkem v dnešní době?
Člověk je skrze jazyk chápán dále, ale jazyk se proměňuje. S úpadkem jazyka upadá myšlení i cítění. Co se dnes s řečí děje, mě děsí. Znepokojuje mě, i když to znám jen zprostředkovaně, jak se dnes dorozumívají děti. Jsem strašně závislý na slovu, i profesně. A je možné, že kultura je dnes oproti dřívějšku daleko  méně  verbální  a  daleko méně chápe sama sebe. Naopak zrovna v Shakespearově době přišla obrovská erupce kultury slova. Shakespeare, Marlowe, Johnson psali tragédie, komedie a básně, které dnes nenapíšeme ani se sebelepším počítači. V technickém pokroku jsme neuvěřitelně daleko, ale z hlediska duchovního velké zlepšení nevidím.

Myslíte si, že byl Shakespeare zdrcen, když mu v roce 1613 vyhořela aréna the Globe? Nebo to zabalil a odjel do Stratfordu, protože své si už odpracoval?
On sice odešel do Stratfordu, ale ještě v roce 1614 se do Londýna na chvíli vrátil. Byl to pro něho zlom, pochopil, že jeho éra skončila. Zda to bral tragicky, těžko říct. Přišel o divadlo, které bylo pro něho nástrojem, jeho pracovištěm. Oni za dva roky sice divadlo postavili, ale on už toho měl možná dost, jak říkáte. Navíc se ve Stratfordu věnoval svým obchodním věcem, měl největší dům ve městě, nelenošil.

Umřel na své narozeniny, které s nějakými dvěma kumpány oslavoval. Známe příčinu jeho smrti?
Bohužel nevíme, na co přesně zemřel, přestože jeho zeť byl doktor a vedl si pečlivý deník. A představte si, zrovna rok 1615 tam chybí. Je zřejmé, že se Shakespeare opil a udělal nějakou dietní chybu, ale jestli už trpěl nějakou chorobou, nevíme. Je to pravděpodobné, protože poslední vůli napsal s velkým předstihem. Asi konec cítil v kostech – dával si do pořádku i osobní věci.

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.“ Věříte na svou druhou kapitolu?
Pokud máte na mysli život posmrtný, tak v něj, bohužel, nevěřím. Ale věřím v kapitolu – což je pro mne daleko cennější než život posmrtný –, která tu po mně zůstane a zanechá tu nějaký otisk. Nevím, jak ta druhá kapitola bude dlouhá, ale vím, že bude – a to není málo.

„Prchavý stín je život, špatný herec, co chvíli křičí na jevišti světa a potom zmlkne navždy.“
To je z Macbetha, kde se ještě říká: „Pustý žvást idiota je to. Jen hluk a vřava a neznamená nic.“ Má to velkou hloubku, divadelnost i šaškovství.

Možná by se k tomu dalo dodat, že pokud se člověk bere moc vážně, je jeho  život  „pustý  žvást  idiota“.
V tom s vámi souhlasím. Abychom se občas mohli brát vážně, musíme mít taky schopnost nebrat se vážně a udělat si sami ze sebe legraci. V Macbethovi je to bráno opravdu vážně, tam je to šílená nicota. Ono je hrozně těžké pochopit slovo „nic“. Je to slovo nedozírné a vlastně nepochopitelné.

Život v podstatě začal z ničeho.
A do ničeho se vrací. Pro mnohé lidi je těžké to unést. A náboženské řešení Shakespeare nenabízí. V Sonetech se často zmiňuje o pomíjivosti času, ale řešení posmrtného života tam není, kromě jednoho, Sonetu 146.

A jakou má Shakespeare tu druhou kapitolu?
Ta teprve začala a je lepší než ta první. On dokázal svůj posmrtný život vykoupit tím světským sekulárním způsobem.

Je pro vás asi velké štěstí, že jste se k němu takto dostal.
Beru to jako velké štěstí, velmi mě to obohacuje. Shakespeare měl obrovskou duši.

Víte, jaký jeho citát mi k vám jde? „Veselý člověk je mistrem své duše.“
Já se rád směju. A k šaškovství a ke komediantství jsem tíhl odmalička.

Autor | Rostislav Sarvaš