Naši stipendisté| Vincenc Ignác Novotný| Život jako opera – Z plna hrdla
2. června 2021 Vincenc Ignác Novotný

Život jako opera – Z plna hrdla

Je pondělí 17. května večer. Za chvíli mi dopere pračka, tak využiji té trošky času pro napsání mého prvního a zároveň posledního blogu tohoto semestru. Co se prádla týče- je to bída. Po dlouhém lockdownu se má zásoba děrprostých ponožek a boxerek výrazně snížila, proto musím těch několik málo pozůstalých kousků prát téměř co tři dny. Naštěstí se tady, ve Vídni, dnes otevřely obchody, takže se během týdne vypravím na lov spodního prádla.

Uff, procházím si kalendář toho týdne a rosí se mi čelo. Zítra začínám hodinou francouzštiny v 10. hodin a končím zpěvem na druhé straně Vídně v 18.00. Celý den téměř bez pauzy, jedna hodina lepší než druhá. Něco online, ale spíš se vše vrací do normálu a hodiny míváme dost často i prezenčně, za což jsem rád. Člověku to dodává motivaci. Ale musím říct, že o tu nemám, s přicházejícím  jarem, nouzi… Ale hezky popořadě. Můj poslední blog jsem psal naposledy v listopadu loňského roku. Za tu dobu se stala spousta věcí, milých i nemilých.
V lednu, po dlouhém čase online výuky, přišla krize. Pěvecká i duševní (hehe, je hezký, že vlastně díky těmhle blogům si uvědomuju, že mám krizi skoro každý rok). Bylo to nepříjemné, měli jsme třídní koncert pouze v kruhu mých spolužáků a hlas nefungoval, jak by měl. Málo energie, málo zájmu, žádné koncerty, žádná pozitivní zpětná vazba, prostě dlouhá doba práce bez efektu. Tohle období ale nemělo dlouhého trvání, nikdy nemá. Jsem workoholik po mamce, a když si práce nenajde mě, najdu si já ji. Takže jsme během února natočili v Olomouci do rozhlasu písňový cyklus „Ženy, pivo, zpěv“, ke kterému jsem napsal básničky a hudbu složil můj velký idol a kamarád Tomáš Hanzlík. Během karantény, kdy jsem kurýroval coviďáckou nákazu, jsem se rozhodl, že jako velký milovník divadla napíšu vlastní divadelní kus. Hudební komedii s písničkami. A to se povedlo, na hudbě se ještě pracuje, ale hra je hotová a příští rok bude mít, snad, premiéru na našem Classfestu. Také jsem oslovil svou dlouholetou kamarádku a požádal ji o ilustrace do mé básnické sbírky, kterou chci vydat rovněž příští rok. Práce je dost a fakt mě baví! Taky jsem k Vánocům dostal plátna a barvy a začal malovat. Výsledky jsou jemně katastrofální s nádechem trapna, ALE! Je to nádherná terapie. Člověk si nalije dobrého vína, pustí dobrou hudbu a namaluje špatný obraz! A to je paráda! No, nezahálel jsem ale ani ve zpěvu!
Minulý týden se konala premiéra velké univerzitní produkce opery Richarda Strausse – Ariadna na Naxu. Byla to náročná práce, zkoušeli jsme s měsíční pauzou v březnu vlastně od začátku února až do minulého týdne, nonstop. Kromě víkendů každý den v 9.00 antigenní test, rozezpívat se, do divadla a večer, kolem 18. hodiny zpátky. Moc mě to bavilo, ale opravdu časově a fyzicky velmi náročné. Nicméně, po 9 měsících stát opět na prknech divadla a s orchestrem dělat nějaký ten kumšt je …  zkrátka mi to zase vlilo mízu do žil!
Jeden projekt za mnou, další přede mnou. Na začátku července mě čeká premiéra Ariadny od Bohuslava Martinů (jo, tenhle semestr mám vcelku monotematický) v rámci festivalu Smetanova Litomyšl v Nových Hradech po boku velký umělců jako je Kateřina Kněžíková, Roman Hoza nebo Jan Šťáva, které jsem všechny obdivoval už jako začínající gymnazista. Bude to čest a určitě veliká zkušenost. V létě mě, snad, čekají i barokní kurzy v Holešově a pak příprava na náš festival ClassFest, kde uvedeme nově nalezenou operu, která bude i předmětem mé bakalářské práce -  o to větší mám radost, že nám patrona festivalu ztělesní Vojtěch Spurný -  dirigent, skladatel a odborník přes historicky poučenou interpretaci staré hudby, jenž byl právě v Českém Krumlově při objevení oné opery Giuseppe Scarlattiho – Dove é amore é gelosia (Kde je láska, je i žárlivost) krátkého komického intermezza pro 4 zpěváky.

Letos neběhám tolik, co minulý rok. Jsem línější a mám méně času. Ne, že by Vás to asi nějak zajímalo, ale píšu to sem pro sebe jako připomenutí, že bych se měl stydět! Jinak se snažím mít pozitivní nastavení. Uvědomil jsem si, že je mi nejlíp, když ze sebe můžu před ostatními dělat blbečka a tím je rozesmát. Pořád se mi hlavou honí myšlenka, že humor je vlastně to nejdůležitější, co máme, protože když se lidi smějí, je všechno lepší. Humor a práce. Proto chci dělat v životě pracovat s humorem!
Tím končí můj filosofický koutek.


Rozloučil bych se rýmy mého oblíbeného textaře J Suchého:

Smích, ten dělá z lidí obry
a z malejch dětí staví armády.
On totiž smích je neskonale dobrý,
jen není dobrý mít ho za zády.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.