Naši stipendisté| Vincenc Ignác Novotný| Život jako opera - Úbytek sil
17. února 2020 Vincenc Ignác Novotný

Život jako opera - Úbytek sil

Fuu, musím říct, že rozdíl mezi prvním a druhým ročníkem je skutečně diametrální. Náročnost se vážně stupňuje. Když vezmu v potaz, jak snadné pro mě vše v prvním ročníku bylo, upřímně řečeno jsem 3. semestr skutečně „prolezl s vypětím všech sil“.

Základním problémem bylo a je, že neumím říkat jasné NE, takže na každou příležitost si zazpívat nadšeně přitakám, aniž bych si uvědomoval, že i odpočinek je k mé profesi nutný. Během 4 týdnů na přelomu prosince a ledna se mi povedlo absolvovat 22 koncertů (někdy to byly i 3 za den), jednu střevní chřipku a pár narozeninových oslav (na kterých zkrátka nemůžete chybět, protože máte pocit, že i popíjení je odpočinek). Načež mě čekal semestrální koncert a zkouškové období, kdy jsem trávil na univerzitě přibližně 12 hodin denně. Člověk se pak nemůže divit, že částečně zkolabuje psychicky i fyzicky. Budiž mi to výhružným zdviženým prstem, neboť se mi toto stalo od pracovně nabitého léta již podruhé. Kdo chce kam…
            Nebylo tedy s podivem, že když jsem práci dával přednost před školou, nebudou páni profesoři po Vánocích s mým posunem spokojení, no a tak se i stalo. Tlak ze strany profesorů se nasčítal a já se složil. Upřímně, nevím, ke komu takový stav přirovnat, aby se někdo neurazil, jestli snad k hormonálním výkyvům puberťáka nebo ženy během těhotenství, ale mně se v lednu nálady měnily snad každý den 2x. Jednou jsem si připadal jako největší lajdák, co nic nedělá a měl by se vrátit na pole k rodičům do vidlákova a podruhé zas jak mladý seladon ohromující každého, koho ve Vídni potká. Zkrátka pocit štěstí střídal depresi den co den. Nemluvě o některých pěveckých zadrhelích, které jsem měl a mám už nějakou dobu, a které prostě vyžadují čas a pomalou koncentrovanou práci, než zmizí.
            Semestr jsem tak nějak dokončil („Tak nějak“ znamená v mém slovníku, že jsem neměl samé jedničky, ale objevila se sem tam i dvojka, což mé perfekcionalistické „Já“ bralo jako prohru…) a přišly prázdniny. No, chacha, prázdniny značily začátek zkoušek na univerzitní operní projekt Lazebníka sevilského v březnu tohoto roku, na který se zkouší celý únor a březen. Navíc jsem přislíbil i jeden projekt v Olomouci, takže od začátku měsíce jsem byl zase na cestách střídavě mezi Vídní a v Olomoucí. Ovšem naštěstí s přestupem v Brně, kde jsem si alespoň stihl dát během čekání na vlak nějaké to české pivko. (Rakouské patoky se vážně nedají pít)

            Ale jedna věc se přeci jen změnila k lepšímu. Dal jsem si dost času pro sebe a cvičil zpěv mnohem déle a pomaleji, než předtím a nějak, nevím jak, se stalo, že jeden den jsem se probudil a můj rozsah se zvětšil skoro o kvartu. Pro nehudebníky - mohl jsem najednou lehčeji a snadněji zpívat vysoké tóny, což do té doby nešlo. Jestli to byl dar Boží, anebo nějaká forma postpubertální mutace – to nevím, ale najednou cvičím mnohem raději a vážně mě to baví, protože to konečně jde.
            Jako workoholik si volno ještě pár měsíců nedám (možná týden v červenci, ale jak se znám, tak ne). Změnil jsem však pohled na odpočinek a budu trávit víc času sám v přírodě, anebo mezi lidmi, co s hudbou nemají nic dočinění. Ono trávit 24/7 jenom se zpěváky (hudebníci, co to čtou, se teď jistě chlámají smíchy, neboť vědí, že mám pravdu), je velmi náročné. Občas mi chybí jenom taková obyčejná, milá debata nad českým pivem o tom, že stejně nejkrásnější holky jsou na Moravě!
Tak mi držte palce a já se jdu zase něco učit!

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.