13. února 2019 Vincenc Ignác Novotný

Příchod na jeviště

Tak je to za mnou. První semestr zcela ukončen a mohu s čistým svědomím říci, že naprosto úspěšně. Zkoušky, první koncert i všechny nástrahy nového prostředí, se kterými jsem se celou dobu potýkal, jsou za mnou a nebojím se říci, že jsem překvapen, kolik jsem se toho naučil. Nejen ve škole, během přednášek nebo praktických předmětů, ale hlavně při práci s vlastní sebejistotou a vlastními pocity.

Je jedna věc, která mě provází od začátku studia a je mi připomínána téměř každý týden. TRPĚLIVOST. Netrpělivost považuji za svou největší chybu, jelikož mi často bere pocit štěstí a naplnění. Téměř každý měsíc, který během prvního semestru uběhl, jsem se ptal sám sebe, kdy už tedy ze mě bude ten Zpěvák? KDY? A právě díky jednomu večeru, o kterém chci dnes mluvit, mám pocit, že jsem se naučil s touto vlastností pracovat a nároky na sebe (snad už) nebudu klást tak vysoko.

Mé pocity nadšení a radosti ze školy, města i země byly velmi silné a zcela přebíjely jakoukoliv nejistotu, co ve mně byla, nicméně bych se rád zmínil i o tom. Často jsem musel přemýšlet, jestli vše dělám dobře, dostatečně rychle a pečlivě a musím přiznat, že jsem si kolikrát nevěděl rady během zpívání. Občas jsem ztrácel pocity svobody, kterou nahrazovala sevřená pracovní atmosféra a hlídání si technických nedostatků. Vše se ale změnilo během jediného večera.

Můj první vídeňský koncert v zámku Schönbrunn se konal v pátek 18. ledna v 6 hodin večer. Byl to pro mě zlomový den. Věděl jsem, že na škole mne nikdo nezná, přátele si hledám nové a vše jde od začátku, jako tehdy na pražském gymnáziu před téměř 10 lety. Věděl jsem, že tento koncert přinese nový pohled. Pohled pro mě i na mě. Sál plný profesorů a studentů zpěvu, kteří rozumí tomu, co se na jevišti děje a mají zdravě (doufám v to) kritický pohled na věc, je něco, co člověka vesměs znervózní. Takovéto publikum pro mne bylo také novinkou, protože jsem asi nikdy v životě nezpíval pro společnost, která zpěvu téměř zcela a z profesionálního hlediska rozumí.

Byl jsem velmi nervózní. Dvě písně, jedna od Schuberta, druhá od Dvořáka a jedna Händelova árie mi sebejistoty příliš nedávaly, protože to byly skladby nové a ještě ne zcela zažité. Navíc můj největší problém vždy byl, že nikdy nejsem spokojený, tedy ne zcela. Nikdy nemám pocit, že pracuji dost, a že i můj výkon odpovídá mým schopnostem.  Ten den jsem byl celý nesvůj, těšil jsem se na tento okamžik již déle než rok a najednou jsem tam stál. Ve skupině, ke které jsem chtěl patřit a pod ochranou profesorky, které si bezmezně vážím. I tak jsem během generální zkoušky zcela pohořel. Klepající se upocené dlaně nebyly s to udělat jakékoliv gesto a jen nehybně, jako by byly z kamene, se držely u mých stehen. Namísto radosti ze zpěvu přicházela nervozita z večerního koncertu a názoru ostatních na můj výkon. Bylo mi mdlo. Nějakou dobu po koncertě mi pak profesorka řekla, že se úplně lekla, co to se mnou je, jak nervózně jsem se na zkoušce choval.

Tak či tak, večer byl tu a všichni byli před začátkem nesmírně podporující. Klavíristé, co mě doprovázeli i starší, zkušenější a naprosto okouzlující zpěvačky z vyšších ročníků. Všichni ve mě věřili, kromě mě samého. Já byl zmatený, co se to se mnou děje. Celé ty roky jsem byl na jevišti zcela sebevědomý, bez náznaku nejistoty a teď sotva věřím, že první takty budou v pořádku.  Bylo to tu, jsem na řadě.

Těch několik málo vteřin, než se kamarád, co zpíval přede mnou, uklonil a vrátil do zákulisí, bylo pekelných. Nadechl jsem se a udělal první krok směrem do středu jeviště. S každým krokem ze mě (a já dodnes nechápu jak) spadával všechen strach a naplňovalo mě nadšení z celého tak velkého okamžiku. Cítil jsem se zase jako ten starý Vincek, kterého jsem znal a obdivoval, kde všechnu tu sebedůvěru bere, ale který mě v posledních několika měsících zcela opustil a já měl strach, že už se nevrátí.

Začal jsem zpívat a cítil se neskutečně šťastně. To byl ten důvod, proč tam jsem. Předávat radost, vyprávět příběh a ukojit svou nezkrotnou závislost na jevišti a publiku. Byl to neuvěřitelný pocit. Atmosféra byla úžasná, neboť sál byl zcela plný, lidé, co přišli se zpožděním, stáli v povzdálí podél sálu, protože nebylo jediného volného místa. A já se vypínal nahoře, usměvavý a zcela bezstarostný. Tímto dnem se pro mě změnilo kompletní vnímání sebe samého i vnímání studijního tempa.

Může to znít kýčovitě, vtipně nebo snad neuvěřitelně, ale od tohoto koncertu zažívám pocity úplného štěstí téměř každý týden. Rána, kdy svítí sluníčko, není zcela zima a já se, během cesty do školy, v jemné mlze procházím kolem Schönbrunnu, miluji nadevše, cítím se nesmrtelný a děkuji v duchu všem, díky nimž tu jsem. Vídeň, vlastní domácnost, soběstačnost, opera i ztracená a posléze znovuobjevená sebedůvěra na podiu ze mě činí pokorného, šťastného a vděčného člověka. Tento semestr jsem s naučil vskutku hodně a doufám, že podobné pokroky budu prožívat i v dalších semestrech a dalších letech.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.