6. srpna 2020 Václav Benedikt Loula

Nouzový návrat domů

Končí druhý březnový týden a spolu s ním i další trimestr. Na jarní prázdniny odjíždím k přátelům do Londýna a snažím se moc nemyslet na koronavirovou krizi. Přeci jen, za pár dní musím odevzdat esej na etiku a musím se plně soustředit na zkoušky, jenž rozhodnou o mém navazujícím magisterském studiu. Avšak Česko již vyhlásilo nouzový stav, začaly se šít roušky a sestra na mě naléhá každým dnem, ať se neprodleně vrátím domů. Oproti tomu v Anglii panuje relativní klid: spolužáci stále ještě chodí na koncerty; premiér Johnson nás ujišťuje, že se jedná pouze o chřipku a má univerzita se ke krizi moc nevyjadřuje. Taková byla informační asymetrie napříč kontinentem.

Ovšem v rámci jednoho týdne bylo vše jinak. Univerzita oznámila, že veškerá výuka bude po zbytek roku online a pár dní na to byl vyhlášen nouzový stav… Bylo mi jasné, že mám poslední šanci dostat se domů. Jenže nebylo to vůbec snadné. Česká vláda vypravila již poslední záchranný autobus z Londýna do Čech, letenky do Prahy byly strašně předražené a aby toho nebylo málo, veškeré lety měly být do týdne zrušeny. Podařilo se mi však sehnat poslední letenku do Berlína a po dohodě s tamější ambasádou jsem měl povolen vstup do země. Měl jsem pouhých pár hodin na to se sbalit a vyrazit na letiště. Jakmile jsem dorazil na terminál, ihned jsem ustrnul při pohledu na obrazovku s odlety - téměř všechny byly zrušeny...

A tak jsem prožil následující odpoledne v nepříjemné úzkosti. Mé ruce střídaly dezinfekci a růženec, neboť každá míra prevence, štěstí a odvahy byla v tu chvíli potřeba. A skutečně, můj let jako jeden z mála ten den nezrušili. Navíc při kontrole pasů si mnohé české občany odváděli stranou, jelikož pouze Němci nebo rezidenti měli povolený vstup do Spolkové republiky. Mě však zachránilo to, že jsem si veškerou dokumentaci od Berlínské ambasády stihl vytisknout a tím pádem mě do letadla pustili bez jakýchkoliv komplikací. Z Berlína jsem se pak do Prahy dostal nouzovým autobusem vypraveným českou vládou a hned po návratu jsem začal  dodržovat povinnou 14 denní karanténu.

Hrdinou téhle eskapády však nejsem jenom já, ale především má rodina a mí přátelé, kteří mne během této cesty nesmírně podporovali. Také jsem byl radostně překvapen mírou spolupráce a solidarity v naší zemi. Lidé napříč republikou v prvních týdnech krize poctivě dodržovali vládní opatření a tak mne hned po příjezdu zalil pocit bezpečí. V neposlední řadě jsem velmi vděčný za vstřícnost ze strany vedení mé univerzity. Nejenže nám poskytli více času na přípravu, ale také si během krize zachovali chladnou hlavu. Výuka pokračovala distančně a byly jasně stanovené podmínky k dokončení ročníku v nouzovém stavu. A tak jsem poklidně zakončil i tento studijní rok.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.