27. května 2020 Tereza Podhajská

4.ročník_Léto v síti

Můj akademický den začíná ve čtyři odpoledne. Pro všechny mé spolužáky v kurzu hebrejštiny je ještě ráno, pravidelně tedy ostatním sdělují detailní informace o tom, co právě posnídali já jsem oproti tomu místní kuriozitou, která už přemýšlí o večeři. Jsem totiž v úplně jiném časovém pásmu, tom středoevropském.

Po vypuknutí koronavirové pandemie jsem ze Spojených států stihla chytit jedno z posledních letadel do Prahy, ale můj americký semestr zdaleka ještě neskončil, jen se odehrává mezi čtvrtou hodinou odpoledne a desátou hodinou večer. Na takový přehozený režim se nezvyká úplně nejjednodušeji, ale nehodlám si stěžovat na to, že se celosvětově vypořádáváme se zdravotní krizí nečekaných kolosálních rozměrů, mi totiž můj život přijde celkem normální. Přes internetové konferenční aplikace jako Zoom mi profesoři dále odpovídají na otázky, zajímají se o můj duševní stav a tělesné zdraví, a celkově pokračují ve výuce. Z velkých přednášek přeskakuji do malých internetových “pokojů” kvůli skupinovým diskuzím a během hodin zvedám virtuální ruku stisknutím tlačítka. Na počítači píšu analytická pojednání a odevzdávám je emailem, během zkouškového vyplňuji fyzikální testy online na oficiálních stránkách kurzu, zatímco mi počítačový algoritmus automaticky měří čas. S kamarády volám denně, s akademickými poradci jen jednou za čas, ale opuštěná nejsem nikdy. Univerzita se přesunula online a kampus je prázdný a já jsem vlastně ráda, že tam nemusím být sama, že jsem doma. V porovnání s mnohými jinými studenty Yaleovy univerzity jsem měla štěstí. Před svým uspěchaným odjezdem jsem si stihla sbalit věci. Byla jsem totiž ještě v New Havenu, když nám univerzitní prezident Peter Salovey emailem oznámil, že kvůli horšící se zdravotní situaci se nikdo nesmí vrátit zpět z jarních prázdnin a že pokud na kampusu ještě jsme, musíme odjet. Velké množství studentů tedy zanechalo většinu svých věcí na kolejích a v bytech, nevěda, kdy se pro ně budou moci vrátit. Situace je také velmi smutná pro studenty posledních ročníků, jejichž promoce byla zrušena. Bakalářské studium pro ně neskončilo radostnými oslavami s přáteli, nýbrž totální izolací při psaní diplomové práce.  Ale v mé osobní situaci je i špatná věc pro něco dobrá. Pandemie mi udělila šanci strávit více času s rodiči, se kterými se po většinovou část roku vůbec nevidím, a aspoň trochu si užít všeho, co mi na Česku chybělo (jako například sbírání hub, ovocné knedlíky, či samotná čeština!). Obyčejně tu totiž moc času netrávím ani přes léto, jelikož se vždy snažím využít příležitostí, které mi nabízí univerzita skrz svou databázi grantů. Své první léto jsem odcestovala do Tanzánie, kde jsem studovala svahilštinu a objevovala krásy svahilského pobřeží a Zanzibaru. Během první poloviny loňského léta jsem pracovala jako průvodkyně v řecké Spartě a poté jsem odletěla do Izraele studovat hebrejštinu. Tento rok jsem původně měla v plánu strávit léto hlavně ve městě Savannah ve státu Georgia, kde bych pracovala jako advokátní stážistka v místní neziskové organizaci. Také jsem se chtěla vrátit do Izraele kvůli historickému výzkumu. Nakonec ale zůstanu v Praze, advokátní práci budu vykonávat na dálku, a archivům v Jeruzalémě budu psát předlouhé emaily s žádostmi o pomoc s výzkumem. Za daných ztížených podmínek tím vlastně dosáhnu toho nejlepšího z obou světů: získám zkušenosti z práce v zahraničí, ale zároveň v průběhu globální krize neopustím svou tuzemskou rodinu a přátele.

 

Zpět na hlavní stránku