Naši stipendisté| Tereza Podhajská| 3.ročník_A teď z jiného soudku!
27. května 2020 Tereza Podhajská

3.ročník_A teď z jiného soudku!

Na univerzitu do Spojených států jsem chtěla jít zejména kvůli americkému pojetí bakalářského studia jakožto příležitosti k rozšíření obzorů. V rámci takzvané “liberal arts education” se totiž nestuduje pouze jeden vybraný obor - všichni jsou povinni si vyzkoušet i úplně odlišné disciplíny, nebo jim nebude udělen bakalářský titul. Právě proto jsem si za své tři roky bakalářského studia historie stihla vyzkoušet i programování, molekulární biologii a statistiku. Nejsem sice expert na ani jeden z těchto okruhů, ale rozhodně znám alespoň jejich základy, na kterých můžu v budoucnu stavět.

. Studium disciplín tak řečeno z “jiných soudků” mi tedy není cizí, ale až tento rok jsem se v něm pořádně našla. Na začátku semestru jsem podle nároků univerzity potřebovala získat kredit z nějaké kvantitativní disciplíny. Kvůli dětskému zájmu o vesmír a science fiction jsem si vybrala kurz relativistické astrofyziky se zaměřením na černé díry, který nevyžadoval předchozí astrofyzikální vzdělání (pouze pokročilé znalosti v oblasti matematiky a přírodních věd). Musím říct, že jsem ze svého výběru byla nervózní. Na gymnáziu mi fyzika totiž příliš nešla a z fyzikálních zkoušení jsem mívala hrůzu. Ale uvnitř sama sebe jsem cítila popud ten strach překonat. Byla jsem přece na univerzitě abych se vzdělávala, ne abych v sobě podporovala nevědomost!

Hned po první přednášce jsem věděla, že jsem udělala dobře. Celou jsem ji proseděla s otevřenou pusou, nesmírně zabraná už do základního problému, na kterém nám profesor vysvětloval principy speciální relativity. Po hodině jsem za vyučujícím zašla, abych se ujistila, že jsem na jeho přednášky dostatečně kvalifikovaná -- místo strohého odmítnutí se mi dostalo podpory a desetiminutové konverzace o nejnovějším díle světoznámé čínské sci-fi od Liou Cch'-sina. Ačkoli jsem ten samý semestr studovala i historii Blízkého východu, která je středobodem mého akademického zájmu, astrofyzika mě úplně nadchla. Byl to nový svět, který mi byl do té chvíle kompletně cizí, a já si připadala jako jeho první objevitelka. Jako bych se dívala na svět novýma očima -- všechno jsem dávala do souvislosti s tím, co jsem se zrovna naučila na nejpozdější přednášce astrofyziky. Začala jsem číst články o detekcích černých děr, o nesrovnalostech mezi teorií relativity a kvantovou mechanikou, i o zhodnocení zobrazení relativity v Nolanově celovečerním filmu Interstellar. Když jsem usínala, dívala jsem se z okna na noční oblohu a dávala si do souvislosti to, co vidím (slabé světlo z malých teček na obloye) s tím, co vím (efekty gravitační čočky, či galaktického Dopplerova efektu).

Kombinace mého humanitně zaměřeného mozku s novými vědeckými informacemi mě dovedla k zběsilému čtení románů science fiction, kterému jsem se věnovala s vervou, kterou jsem naposledy pocítila v jedenácti letech. A co víc, má motivace se přenesla i do dalších předmětů -- lépe se mi psalo historická pojednání, měla jsem větší radost z teorie hry renesanční hudby, hebrejsky jsem konverzovala bez uzardění. Zkrátka a dobře, dělalo mi to radost. Samozřejmě jsem byla často také ve stresu -- musela jsem chodit prosit asistenty profesora o pomoc, aby mi vysvětlili fyzikální koncepty, které jsem napoprvé nepochopila. Ale oni mi je rádi vysvětlili, a tak mne stres z fyziky vlastně opustil. Mentální blok, který jsem si na gymnáziu vybudovala, byl konečně pryč -- jsem teď zvídavější a odvážnější než kdy jindy. A myslím, že o tom přesně studium “liberal arts” je.

 

 

Zpět na hlavní stránku