Naši stipendisté| Petr Maňas| Lukostřelba: Neočekávaný koníček
28. února 2018 Petr Maňas

Lukostřelba: Neočekávaný koníček

Je tomu něco málo přes rok, když jsem poprvé vyzkoušel lukostřelbu během jedné akce pořádané naší univerzitou. Byla to zkušební lekce pro studenty, kteří si chtěli trochu odpočinout od učení na zkoušky a okusit něco nového, jako například squash, basketbal nebo právě lukostřelbu. Během těch dvou hodin, co jsem strávil na střelnici, jsem vystřelil asi tak 20 šípů na velmi blízký terč a šel domů, protože tam zkrátka bylo moc lidí. Avšak i přesto mě to bavilo, a tak jsem se později v květnu přihlásil na další podobné akce. V prvním týdnu mého druhého roku na univerzitě jsem si řekl, že bych se mohl konečně přidat do klubu a třeba si zastřílet trochu víc; no a minulý víkend jsem vyhrál zlatou medaili na britské národní soutěži BUCS Indoors.

Do klubu jsem se přidal čistě z toho důvodu, že mě bavilo střílet z luku. Nikdy mě to k lukostřelbě výslovně netáhlo, ale po těch pár dobrých střelách jsem chtěl víc – chtěl jsem, aby všechny moje střely byly dobré. Asi po měsíci tréninku pro začátečníky, kde jsem měl jen výjimečně možnost vystřelit víc než oněch chabých 20 šípů, jsem byl vybrán do "novice" týmu, který měl reprezentovat univerzitu na soutěžích. Neměl jsem v úmyslu pro tým vyhrát všechno zlato, chtěl jsem se pouze zlepšit, a to bylo daleko snazší ve skupině dvanácti lidí, kteří chtěli totéž, co já. Klub nám každému půjčil luk, každý týden jsme měli dva tříhodinové tréninky a začali jsme střílet na vzdálenost 18 metrů, což byl veliký skok od těch směšných 5 metrů, na které jsme stříleli předtím. Všechno šlo jako po másle a bavilo mě to čím dál tím víc.

Hlavní aspekt terčové lukostřelby, který mě k ní táhne je, že to není o štěstí, ale spíše o schopnostech a zkušenostech. Když někdo slyší "lukostřelba", většina si vybaví chlapa v kápi, který pobíhá lesem nebo ulicemi Star City a s absolutní přesností se trefuje do všeho a do všech. Nebo je možná napadne Lars Andersen, který to nejspíše dokáže i v realitě, nejen ve filmu. Terčová lukostřelba je však velmi odlišná: máme velmi moderní luky, stabilizátory, a dokonce i nastavitelné zaměřovače, což nám samozřejmě značně usnadňuje práci, ale především tato příslušenství přinášejí obrovskou důslednost. Pokud vystřelíte dvě identické střely z dřevěného luku s dřevěnými šípy, poletí buďto relativně podobně nebo skončí metr od sebe. Pokud to samé uděláte s dobře vyladěným olympijským reflexním lukem a karbonovými šípy, rozdrtíte ten první šíp. Tato preciznost znamená, že pokud šípy neletí tam, kam mají, chyba je ve střelci, ne v luku. Pokud tedy chcete střely zlepšit, musíte zapracovat na technice a nemůžete házet vinu na nic jiného, a proto tento sport zbožňuji. Navíc v podstatě jen stojíte na jednom místě a snažíte se dělat pořád úplně to samé, což je velmi uvolňující.

Tento příspěvek jsem nepsal proto, abych se tady vytahoval se svými "úspěchy" nebo abych všechny přesvědčil, že by měli zkusit lukostřelbu. Chtěl jsem zkrátka motivovat lidi, aby sem tam vyzkoušeli něco nového, co jim přijde alespoň maličko zajímavé. Na sportech a koníčcích je parádní, že vám dovolí se na chvíli oprostit od školy a dalších stresujících věcí ve vašem životě, a to může být občas velmi důležité. Také možná objevíte něco, co zbožňujete, ale nikdy předtím jste to nezkusili, jako se mi v minulosti povedlo s cardistry, Rubikovou kostkou a teď i s lukostřelbou. Před rokem mi lukostřelba přišla pouze jako něco, co bych třeba rád někdy vyzkoušel. Teď mám dvě medaile v kapse, připravuji se na národní finále, které mě čeká příští týden, a hledám byt se třemi kamarády z lukostřeleckého klubu. Abych to zakončil s pořádným klišé: nikdy nevíš, dokud to nezkusíš.
 

Všechny blogy

25. června 2020

Poslední rok v Edinburghu

Před čtyřmi lety jsem se pomalu připravoval na moji první cestu za studiem do Edinburghu a...

Více
28. února 2020

Přesnost v kuchyni

Vždy jsem byl velkým fanouškem přesnosti a konzistentnosti. Právě proto nejspíš tak tíhnu k...

Více
29. listopadu 2019

Cesta za diplomem

Více jak polovina mých univerzitních let je za mnou a začíná to být docela vážné. Učím se vážně...

Více
29. listopadu 2019

Cesta za diplomem

Více jak polovina mých univerzitních let je za mnou a začíná to být docela vážné. Učím se vážně...

Více
7. srpna 2019

Znovuobjevená láska pro piano

Na piano jsem začal hrát ještě jako malý chlapec v městečku na...

Více
28. února 2019

Univerzitní kredity za stavění Lega

Každý semestr mám příležitost objevit nové předměty, a i když...

Více
15. listopadu 2018

Je to těžké, ale fajn

Právě v tuto chvíli na mě z vedlejšího okna na mé obrazovce zírá obří stěna assembly kódu....

Více
27. června 2018

Má univerzita vůbec smysl?

Druhý rok univerzity je za mnou, zbývají mi téměř tři měsíce...

Více
28. února 2018

Lukostřelba: Neočekávaný koníček

Je tomu něco málo přes rok, když jsem poprvé vyzkoušel lukostřelbu...

Více
15. listopadu 2017

Nový rok, nové výzvy

Tento rok se věci daly do pohybu daleko rychleji než ten minulý. Během Welcome Weeku jsem toho...

Více
3. července 2017

Konec prvního roku

Školní rok se chýlí ke konci, já se vracím domů a před sebou mám přes tři měsíce času, se kterými...

Více
20. února 2017

Prvákův pohled na The University of Edin...

První semestr spolu s první várkou písemek jsou za mnou a já...

Více
14. listopadu 2016

Podle mých představ

Přestože jsem tady už více jak měsíc, stále mám občas problém vstřebat to, že jsem uspěl -...

Více
Zpět na hlavní stránku