Naši stipendisté| Nikita Stěpaněnko| Klavíristův blog: kapitola první
27. října 2017 Nikita Stěpaněnko

Klavíristův blog: kapitola první

Je půlka října roku 2017. USA. New York City, přezdívaný jako "Velké Jablko". Právě píšu blog ve svém pokoji na Upper Westside na koleji v Manhattan School of Music. Studuju zde druhým rokem a stále mám občas dojem, že je to pouze sen.

Snít ovšem musíme, neboť "sen se nestává realitou díky kouzlům, ale skrz pot, odhodlání a usilovnou píli" (Colin Powell). Jak jsem se sem vůbec dostal? Začalo to postupně, nejprve máte jako dítě koníčky (v mém případě tenis, karate, klavír, videohry, filmy, knihy), pak dojde během puberty k uvědomění, vždy vás některé předměty ve škole baví více než jiné, a než uděláte maturitu, tak si už doopravdy představujete vysněnou práci, kterou chcete zkombinovat s předmětem nebo koníčkem tak, aby čas během práce nebo úkolu utíkal tak rychle, že vás mrzí pouze jeho nedostatek a vy se další den těšíte, až se zase posunete o krok dál v tom, co umíte nejlépe. Já jsem od dětství o sobě věděl, že mám absolutní sluch, dobrou paměť a různé hudební vlohy, avšak až do svých 14 let jsem měl mnoho cest otevřených. I během studia na hudebním gymnáziu jsem si stále mohl zvolit několik cest (lingvistika, mezinárodní vztahy, dějiny lidstva, filozofie). Po maturitě jsem šel na Pražskou konzervatoř do 5.ročníku, protože hudbu jsem již nevnímal jako obor, ale jako osud a poslání a nebýt podpory ze strany rodiny a reakcí posluchačů, tak bych neměl takové sebevědomí a jistotu, že to, co dělám, stojí za to. Rozhodně jsem věděl, že chci studovat v zahraničí, z více důvodů (jiné prostředí, širší pohled a rozhled ve světovém dění, zaměření klasické hudby - v USA se hodně učí a hraje klasická hudba 20.století, ale zároveň se lpí na tradicích interpretace starší hudby, taktéž jiní učitelé, atd... ) Během absolutoria na konzervatoři se mi podařilo dostat do 3 škol (HAMU a dvě Music colleges v NYC, z nichž Manhattan School of Music byla volba, jíž rozhodně nelituji). Během prvního akademického roku jsem si zvykal na prostředí, na město, na školu a kolektiv. Zjistil jsem, že ve světě hudebníků si rozumím s mnohými, protože hudba je mezinárodní řečí. Na konci roku mi můj profesor na klavír oznámil, že nečekal takový pokrok, a že pokud nepolevím, tak jsem na velmi dobré cestě. Můj výsledek ve final exams  a jury (hra na klavír před porotou) na konci prvního roku byl o stupeň vyšší než během přijímaček. Během prvního akademického roku na Manhattan School of Music jsem se přesvědčil, že je to to správné místo pro mladé hudebníky, jsou zde nejrůznější příležitosti, jaké klasická hudba může nabídnout, neboť je to metropole, kde neustále vystupují hvězdy v oblasti vážné hudby z celého světa.
 
A jak se cítím v tuhle chvíli? Jsem neustále zaneprázdněný, a zároveň velmi nadšený. Září bylo klidné. Během prvních dvou týdnů si žáci vybírají povinné a volitelné předměty. Zhruba 90% z nich se týká hudby, zejména oblastí hudební teorie - od Gregoriánského chorálu až po atonalitu či dějin hudby - od středověku a renesance, přes Bacha a Mozarta až po elektronickou hudbu či současnost, ale dají se vzít i volitelné předměty jako třeba Alexander Technique - předmět na posílení fyzičky či prevenci úrazů, bez nichž se bohužel muzikanti neobejdou). Není jednoduché sestavit rozvrh, neboť často se stává, že se musíte z časových důvodů či z nedostatku kreditů vzdát výběru volitelných předmětů, nebo může být okamžitě obsazeno z důvodu zvýšeného zájmu o předmět. Nejvíc jsem vždy natěšený na hodinu klavíru s mým profesorem, který je pro mě vzorem nejen hudebním, ale i životním (velmi hodný, inspirativní a podporující člověk). Je fascinující, že můj profesor Alexandre Moutouzkine, nejen že učí 25 žáků, ale má na dva roky dopředu zcela zaplněný diář, plný koncertů, recitálů a masterclassů a tím pádem aktivně cestuje po celý rok napříč Spojenými Státy.
  
Později se škola rozjíždí, a zrovna teď, v říjnu, probíhají midterms/čtvrtletky. Oproti prvnímu roku dokážu mnohem lépe a efektivněji plánovat jak učení a úkoly do předmětů či neustálá cvičení na klavír, tak i jiné akce mimo školu, jako chození na koncerty do Carnegie Hall a Lincoln Center či vlastní hraní.

Můj "obyčejný den" se skládá z předmětů jako jsou Keyboard Skills, Aural Skills, Music Theory (jsem ve třídě pro žáky s pokročilou znalostí teorie), volitelný předmět o Bachovi, Symphonic Chorus (obrovský sbor, je to povinný předmět, kde se dvakrát do roka vystupuje s orchestrem, pokaždé monumentální záležitost - loni se zpíval Ravel a Britten, letos Mozart a Mendelssohn ), Humanities (kombinace Literatury a Filozofie, pro pražského gymnazistu opáčko, ale je to jediný nehudební povinný předmět),  či Chamber Music (letos hraju klavírní kvintet od Schuberta, hrají se mnou houslistka, violista,  cellista a kontrabasista). V listopadu mě čeká klavírní soutěž věnovaná Georgi Gershwinovi a řada hudebních "kšeftů" jako hraní na koncertech v Kulturním centru, domově důchodců či knihovně. Také pravidelně zpívám alespoň jednou týdně v kostelech. 
 
Kromě výše vyjmenovaných předmětů si představte, že do svého denního harmonogramu nacpete 4-8 hodin cvičení na klavír (ano, vyjma víkendů chodím spát pozdě, protože nedokážu přestat cvičit, dokud nedodělám rozdělanou skladbu). V lednu plánuju svůj první sólový recitál v délce přes 60 minut (nikdy jsem dosud veřejně nehrál déle jak 30 minut). Program bude zahrnovat skladby J.S.Bacha, L.van Beethovena, F. Chopina, Vítězslava Nováka, Klementa Slavického a také zazní dílo mého kamaráda Jiřího Trtíka, mého kolegy z Pražské konzervatoře, českého skladatele, který studuje na Cleveland Institute of Music v Ohiu. Samozřejmě mám koupené "lupeny" do Carnegie Hall a Lincoln Center, kde zazní klavírní recitály, opery či symfonická díla, a také mě můj kamarád (můj spolubydlící během  prvního roku na koleji, jazzový klavírista z Ekvádoru) zve na muzikál v The Times Square Church, kde on sám účinkuje.
  
Jsem jediný student z České republiky na Manhattan School of Music, a ač zde mám řadu přátel, tak mívám stesk po domově a obzvláště mě dojímají skladby, které napsali Dvořák, Smetana či Martinů během cest do zahraničí. Moc jsem vděčný nadaci The Kellner Family Foundation za to, že mi pomáhá pokračovat v uskutečnění mého životního snu. Pokračování příště.
 

Zpět na hlavní stránku