Naši stipendisté| Martin Žilka| Koronavirové.. prázdniny?
14. července 2020 Martin Žilka

Koronavirové.. prázdniny?

V posledním blogu jsem končil vyjádřením k panice z covid-19 (dále koronavir). Naše škola byla na příchod pandemie docela dobře připravená, ale i tak nás zaskočila, stejně jako všechny ostatní.

S prvními čtyřmi případy v Česku se začalo proslýchat, že nám školu zavřou a první reálnou informaci jsme se dozvěděli až při přednášce z matematiky, kdy jeden ze studentů našel oficiální vyjádření rektora, že škola bude z bezpečnostních důvodů uzavřena. Mysleli jsme si, že to není třeba tak vážné, a tak jsme všichni zůstali na kolejích, kde jsme si užívali první týden našeho dvoutýdenního volna. Tak alespoň zněla oficiální zpráva.

Po pár dnech na koleji se k nám začalo proslýchat, že to nejspíš nebude taková pohoda, jak jsme si mysleli a bylo nám doporučeno odjet z kolejí domů. My jsme si tedy sbalili pár věcí, co bychom mohli na ty dva týdny doma potřebovat a já odjel za prarodiči na Moravu. Cesta byla v pořádku, koronavir ještě nebyl rozšířen mezi nekaranténované lidi a já se tedy ani moc nebál.

Od druhého týdne se začalo řešit, co se bude dít a jak bude vypadat naše výuka. Někteří učitelé zareagovali neuvěřitelnou rychlostí a přišli s myšlenkou streamů přes službu youtube. Ta se nakonec uchytila a stala se standardem pro naší koronavirovou výuku. Výhody byly naprosto zřejmé - záznam který zůstává napořád, možnost přednášku zrychlit či zpomalit a i možnost reagovat v komentářích, ať už zpětně, nebo přímo během vysílání. Tato metoda byla doplněna o streamy z platformy MsTeams, která byla využita spíše na cvičení a individuální konverzace.

Někteří učitelé začali silně; s plánem na každý týden, třemi tříhodinovými přenosy týdně a možností osobních hovorů a konzultací. Jiní učitelé prohlásili, že "novou" výuku nepotřebujeme a že si vystačíme se záznamy z minulých let. Ovšem byli i tací, kteří se ozvali až po více než měsíci a terorizovali všechny studenty tím, že se muselo dohnat zpoždění, za které nemohli.

Na pozadí přednášek se doma odehrával život v pandemii, který rozhodně nebyl jednoduchý. Já, jakožto jediný člověk v domácnosti, který nepatřil do silně rizikové skupiny, jsem se ujal zodpovědnosti. Díky dědovu autu jsem jezdil nakupovat jídlo i léky pro celou rodinu a chodil na poštu platit účty. Tato role byla složitá, únavná a velmi časově náročná. Babička mi stále opakovala, abych pořád jen neseděl u toho počítače a šel alespoň ven, ale já sotva stíhal koukat na přednášky ze záznamů, nemluvě o zhruba 20 hodinách týdně, které bych měl ideálně trávit kódováním a počítáním úkolů.

Neměl jsem na nic čas, všeho bylo moc a já se bál pokaždé, když jsem vyšel ven, že bych mohl přenést nemoc na svou rodinu. Toto období pro mě nebylo jednoduché a myslím si, že jsem ho nezvládl. Bez komunikace s přáteli, které jsem vídával každý den a bez každodenního povinného rozvrhu, jsem se ztratil v kolotoči deadlinů a smutných nálad. Tento blog bohužel nemá dobrý konec. Bylo to těžké období a nám nezbývá, než se z něj poučit.

 

Zpět na hlavní stránku