15. listopadu 2017 Mariana Scholzová

Velké stěhování?

Den, kdy měly přijít IB výsledky, jsem byla v restauraci, kde jsem v létě pracovala jako servírka. Pamatuju si, jak jsem plánovala, kdy přesně výsledky přijdou a snažila si domluvit polední pauzu tak, abych se na ně mohla v klidu a sama podívat. Asi deset minut před vydáním výsledků, kdy už jsem se nemohla dočkat, jsem odnášela tác s pitím k jednomu stolu a tak se mi klepaly ruce, že mi polovina těch pití popadala (naštěstí bylo vše v plechovce). Výsledky jako takové mě překvapily, nikdy jsem si nemyslela, že by se mi mohlo podařit dosáhnout požadavků, které po mě University of Edinburgh chtěla.

Celé léto jsem přemýšlela nad tím, jestli nabídku přijmout. Znamenalo by to přece jenom se odstěhovat do cizí země, od všeho co jsem znala. Znamenalo by to se zabalit do dvou krabic a odjet do země a do města, kde jsem nikdy předtím nebyla. Ale když mi přišla nabídka na ubytování, všechno se zdálo být mnohem víc reálné a tak jsem si řekla, že využiji jedinečné šance, kterou jsem dosáhla nejenom díky své práci, ale pomocí spousty lidí okolo mě a hlavně finanční podpory Nadace The Kellner Family Foundation.

A tak jsem 8. září poslala dvě krabice po kurýrovi a 9. září už jsem byla na cestě do Edinburghu. Byl to zvláštní pocit, nevěděla jsem, co čekat, ale neřekla bych, že jsem se něčeho vyloženě obávala. Rozhodla jsem se, že věci budu brát tak, jak přijdou. Co jiného mi taky zbývá. Svojí filozofii jsem musela aplikovat hned po přistání, kdy mi člověk na letišti špatně poradil ohledně autobusu, takže jsem se poprvé v Edinburghu ocitla poměrně daleko od svého ubytování. Ale co, prostě se zeptám a nějak tam dojdu. To jsem ale zapomněla, že většina lidí v centru jsou turisté, kteří se mě hned vzápětí ptali, kudy mají jít a já jim mohla jenom poradit, jak se dostat zpátky na letiště. Po pár špatných odbočkách a luštění turistických map (data na mobilu mi tehdy ještě nefungovala) jsem se dostala na koleje.

Po příjezdovém víkendu teprve přichází to, co každý prvák plánuje dlouhé týdny před příjezdem, tedy Welcome Week. Nakonec se ale stejně ukáže, že většinu času strávíte v Ikee kupováním toho, co jste samozřejmě ty první dva nákupy zapomněli a hlavně vás vůbec nenapadlo, že něco takového ve svém životě potřebujete. Na kampusu se pohybuje tolik zmatených lidí, že si ani nepřipadáte hloupě, když už po páté vlezete do špatné budovy, anebo se uprostřed chodníku zamýšlíte nad tím, jestli vlastně víte, kde jste. A o jídlo se ten týden vlastně vůbec nemusíte strachovat, tolik pizzy zdarma jsem nikdy v životě neměla. Je jí tolik, že si můžete vybírat, jakou pizzu zdarma byste si ten den zrovna dali a už víte, která je lepší a kde jí dávají víc. No a potom už konečně začne škola. Je to nezvyk po tak dlouhých prázdninách, ale byla jsem ráda, že se můžu začít chytat nějaké rutiny a zjistit, jak vypadají přednášky a tutoriály.

Závěrem bych chtěla jenom říct, že pokud váháte udělat velké rozhodnutí, jako se například přestěhovat do cizí země, neváhejte. Ve skutečnosti to není tak náročné, všichni na vás budou hodní a všechno se naučíte. Stačí jenom udělat ten první krok a všechno ostatní přijde samo.
        

Zpět na hlavní stránku