1. července 2018 Mariana Scholzová

Skály

Na začátku ledna jsem se po několika letech vrátila k horolezení. Když jsem byla malá, chodila jsem s tátou a starší ségrou horolezit na umělou stěnu na Smíchově a jednou jsme dokonce byli i na výletě v Adršpašských skalách. Děti jsou při horolezení víceméně nezničitelní - jsou ohební a lehcí, nebojí se výšek a nikdy se neunaví. Je naprosto normální, že dítě vyleze těžší cestu než dospělý člověk. A tak jsem si lezla, když jsem byla malá, bez úhony a bez únavy.

Po pár letech jsme z nějakého, už zapomenutého, důvodu přestali. Nikdy jsem však neztratila vztah ke skalám a přírodě. Chodili jsme po horách, jak s přáteli, tak s rodinou. Ať už to byli jednodenní výšlapy, nebo vícedenní tůry, nebo třeba ferratový přechod Triglavu ve Slovinsku.

O Vánočních prázdninách jsem se koukala na různá videa na Youtube a čirou náhodou jsem narazila na video o Alexu Honnoldovi, jednom z nejlepších horolezců dnešní doby. Proslavil se převážně tím, že vylezl slavný El Capitan v Yosemitech bez jakéhokoliv jištění. Když jsem viděla, jak přes zimu trénoval, a pak celé léto jezdil po USA od skály do skály, můj starý zájem o horolezení se probudil. A tak jsem přemluvila tátu a sestry a šli jsme horolezit, jak před léty, na umělou stěnu na Smíchově.

Po návratu do Edinburghu jsem si hned zaplatila členství na celý druhý semestr na lezeckou stěnu, protože jsem věděla, že pokud to neudělám hned, tak už nikdy. Od té doby jsem přemluvila svého kamaráda a chodili jsme trénovat nejméně třikrát týdně. Zatímco jsme se jakž takž zlepšovali, věděli jsme, že máme co dohánět. Jedna naše kamarádka je totiž závodní horolezkyně. Často jsme se spolu i učili při horolezení - poslední den před zkouškou mi kamarád četl z kartičky definici udržitelného rozvoje, zatímco jsem se pokoušela překonat kritický moment na mé oblíbené cestě.

Když jsme trénovali ve vnitřní hale, věděla jsem, že bych moc ráda vyzkoušela, jaké to je lézt po pravých skalách. A na konci semestru se mi přání vyplnilo. Vyjeli jsme do horolezcké oblasti Arco v severní Itálii a 10 dní popojížděli autem, spali pod širákem, vařili si jídlo na vařiči a přes den horolezili. Nic krásnějšího jsem asi v životě nezažila. Ten pocit svobody, ty nádherné výhledy, ten pocit když člověk vyleze nahoru. Snad se mi o prázdninách podaří vyrazit někam na skály. Vím, že to za to bude stát.

Všechny články

8. února 2021

Pentland Hills

Během dalšího zimního lockdownu se mi na procházky do parku moc nechce. Od minulého března...

Více
16. listopadu 2020

Svatomartinská ...kachna?

Blíží se 11. listopadu a mně chybí Česko. Můj táta se jmenuje Martin a už se těším, až se ho...

Více
6. srpna 2020

Stávky a pandemie

V půlce letního semestru začíná měsíční stávka. Na tu už jsem bohužel jako student humantních...

Více
28. února 2020

The Meadows Share

V prvním ročníku jsem jela do Ikei a koupila si spoustu nových věcí. Potřebovala jsem se zařídit....

Více
9. prosince 2019

Disertační práce

Přesto, že jsem teprve ve třetím ročníku, od začátku semestru se připravuji na psaní disertační...

Více
26. června 2019

Konzervace do jedné konverzace (o životním...

S tím, že jsem pro mnohé lidi „hipík“, jsem se už smířila. A...

Více
19. března 2019

Angličtina nebo čeština?

Je teprve konec února a v parku už kvetou narcisy, sněženky a petrklíče. Venku je víc jak deset...

Více
15. listopadu 2018

28. října 2018

Stoleté výročí republiky jsme oslavily společně s Míšou Zemachovou. Na oslavu jsme si uvařily...

Více
1. července 2018

Skály

Na začátku ledna jsem se po několika letech vrátila k horolezení. Když jsem byla malá, chodila...

Více
28. února 2018

Únor 2018

Edinburgh začíná být „doma“, na letišti v Praze si říkám „jedu domů“. Po příletu z vánočních...

Více
15. listopadu 2017

Velké stěhování?

Den, kdy měly přijít IB výsledky, jsem byla v restauraci, kde jsem v létě pracovala jako servírka....

Více
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.