15. listopadu 2018 Mariana Scholzová

28. října 2018

Stoleté výročí republiky jsme oslavily společně s Míšou Zemachovou. Na oslavu jsme si uvařily halušky a přitom si pouštěly snad úplně všechny české písničky z našeho dětství. Pro ingredience jsme musely zajít do polského obchodu a za dobré české pivo připlatit o pár liber víc. Na Facebooku lítaly fotky oslav v Praze a v jiných českých městech, fotky z hospod a domácností se slavnostním obědem, a mně bylo líto, že nejsem doma. Vyjádření jednoho novináře se mi vrylo do paměti. Řekl: “Takové výročí člověk zažije jenom jednou za život.” Na první pohled jenom prázdná fráze, ale po zamyšlení mi došlo, že to je pravda, že já už tak velké výročí nikdy nezažiju. A za dva dny je 17. listopadu, velké datum v české historii. Ani na to nebudu doma.

Moc často se nemluví o tom, jestli lidem studujícím v zahraničí nechybí domov. A nemyslím tím rodinu a přátele, ale Česko, Českou republiku. Nakoupit si v českém obchodě, lístek si cvaknout ve žluté krabičce v tramvaji, o lítačce se dohadovat na nesmyslným českých úřadech a na víkend zajet k babičce na makové buchty. Hádat se o české politice s lidmi, kteří alespoň vědí o existenci Václava Havla (ať už na něj mají názor jakýkoliv) a nemuset v hlavě překládat každé pořekadlo, co vás učili ve školce. Uvařit si ve společné kuchyni zelňačku, bez toho, aby vaši spolubydlící pokukovali a divili se, co to mícháte za lektvar.

Od nějakých dvanácti let, kdy jsem začala rozumět anglickým písničkám a seriálům, jsem odřekla českou kulturu. Je přece trapná, nebudu se koukat na ČT1, když se můžu koukat na Simpsonovy. Začala jsem věřit, že Česko pro mě nepředstavuje budoucnost a jediný cíl bylo z Česka odejít. Po více než roce v zahraničí se můj pohled na věc ale mění. S odstupem začínám zjišťovat, jak moc velká část mě je “česká”. A hlavně, že to není špatně. To, že jsem Češka je něco, za co bych se neměla stydět, ale něco na co bych měla být hrdá. Ráda vzdělávám moje americké spolubydlící o naší historii a kultuře, a překvapivě, alespoň pro mě, oni se ptají a zajímají. Jsem dcerou národa T.G. Masaryka a jsem na to pyšná.

Všechny články

8. února 2021

Pentland Hills

Během dalšího zimního lockdownu se mi na procházky do parku moc nechce. Od minulého března...

Více
16. listopadu 2020

Svatomartinská ...kachna?

Blíží se 11. listopadu a mně chybí Česko. Můj táta se jmenuje Martin a už se těším, až se ho...

Více
6. srpna 2020

Stávky a pandemie

V půlce letního semestru začíná měsíční stávka. Na tu už jsem bohužel jako student humantních...

Více
28. února 2020

The Meadows Share

V prvním ročníku jsem jela do Ikei a koupila si spoustu nových věcí. Potřebovala jsem se zařídit....

Více
9. prosince 2019

Disertační práce

Přesto, že jsem teprve ve třetím ročníku, od začátku semestru se připravuji na psaní disertační...

Více
26. června 2019

Konzervace do jedné konverzace (o životním...

S tím, že jsem pro mnohé lidi „hipík“, jsem se už smířila. A...

Více
19. března 2019

Angličtina nebo čeština?

Je teprve konec února a v parku už kvetou narcisy, sněženky a petrklíče. Venku je víc jak deset...

Více
15. listopadu 2018

28. října 2018

Stoleté výročí republiky jsme oslavily společně s Míšou Zemachovou. Na oslavu jsme si uvařily...

Více
1. července 2018

Skály

Na začátku ledna jsem se po několika letech vrátila k horolezení. Když jsem byla malá, chodila...

Více
28. února 2018

Únor 2018

Edinburgh začíná být „doma“, na letišti v Praze si říkám „jedu domů“. Po příletu z vánočních...

Více
15. listopadu 2017

Velké stěhování?

Den, kdy měly přijít IB výsledky, jsem byla v restauraci, kde jsem v létě pracovala jako servírka....

Více
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.