15. listopadu 2018 Lucie Poláková

Staronové začátky

Mám pocit, že už bych měla být zvyklá na nové začátky v novém prostředí s novými lidmi – koneckonců jsem byla v podobné situaci jako výměnný student na Floridě, když jsem se sotva domluvila anglicky, a i o rok později na Open Gate, kdy jsem se zase snažila nasát specifickou atmosféru a místní zvyky. Ačkoliv jsem si myslela, že přechod do Londýna by tedy neměl být o moc složitější, Londýn mě překvapil ve všech možných směrech. Londýn je tak trochu jiný svět a upřímně řečeno mě ani po třech měsících překvapovat nepřestává. Čas tady utíká podivně rychle – asi je to tím ruchem velkoměsta a všemožnými příležitostmi na každém kroku. Všichni někam spěchají a člověk se snadno ztratí v anonymní mase lidí, na každém kroku je slyšet jiný jazyk a každý má nějaký zajímavý příběh, jak se do tohoto metropolitního města vlastně dostal.

Jak už jsem zmínila, příležitostí je tady opravdu někdy až moc. Občas si pořád nemůžu zvyknout, že se v jeden večer musím rozhodnou, jestli bych radši šla na studentské představení, přednášku ex-CFO Google, nebo jazz night ve studentském baru. Vždycky mě lákala vidina nových zážitků a dobrodružství, takže jsem se mimo večerních přednášek od zástupců Spotify či Snapchatu ocitla i na víkendovém Enactus tréninku v malém městečku Conisborough uprostřed Anglie. A co víc si může student na univerzitě přát než po prvních pěti týdnech vyčerpávající práce strávit víkend s dalšími čtyřmi stovkami studentů z celé Velké Británie. Samozřejmě jsme se kromě zábavy a teambuildingových aktivit i pilně vzdělávali v oblastech sociálního podnikání a udržitelného rozvoje a získané znalosti se pokusíme aplikovat na naše vlastní projekty na UCL.

Největší obavy všech prváků na univerzitě jsou většinou mimo jiné spojené s hledáním kamarádů. Všichni jsou ale na stejné lodi, takže během prvních pár týdnů jsou lidé někdy až překvapivě milí a otevření. Možná jsem jen měla štěstí, ale už na prvních dvou přednáškách prvního dne jsem se nějakým způsobem ocitla ve skupince s dalšími sedmi spolužáky, se kterými si i přes ten snad úplně nejrůznorodější původ (anebo možná právě díky němu) neuvěřitelně rozumíme. Naše přátelství mimo společných hodin strávených v knihovně potvrzují i odpoledne na gaučích podzemního studentského baru s akční kávou a dortíkem - tzv. 3 pm deal je jedna z věcí, kterou jsem naštěstí objevila už během prvních týdnů na UCL (každá školní kavárna nabízí po 15. hodině speciální akci na kávu a zákusek za pouhé 2 libry, a to je v Londýně opravdu neodolatelná nabídka!).

Zatím jsem tady rozhodně spokojená, a i přes řadu překážek považuji studium v centru Londýna za výborné rozhodnutí. Doufám, že v následujících měsících budu mít více času na objevování dalších čtvrtí tohoto různorodého města – prozatím si “doma” připadám v okruhu asi 800 metrů, kde mám v podstatě úplně vše potřebné k přežití.

Zpět na hlavní stránku