Naši stipendisté| Lucie Poláková| Malé lockdownové radosti
28. února 2021 Lucie Poláková

Malé lockdownové radosti

Lockdown v Londýně je dost monotónní a podnětů na psaní blogu moc není, rozhodla jsem se tedy rozepsat o malých radostech, které mi v poslední době zlepšily lockdownové dny.

Ranní kanálová procházka

Jeden z důsledku lockdownu a práce na dálku je i to, že Londýňané vycházejí na procházky ve všech možných denních dobách. Úzký chodník podél Regents kanálu tak v běžné pracovní době už rozhodně neposkytuje relaxační procházku a hustota procházejících se lidí spíš připomíná Oxford Street za doby předcovidové. Naštěstí si takový běžný Londýňan většinou rád pospí a já se ráno můžu bezpečně procházet podél vody při východu slunce a sdílet tento chodníček klidu jen s pár ranními běžci. Tyhle občasné ranní procházky mi vždycky připomenou, jaké mám štěstí, že se můžu procházet probouzejícím se Londýnem.

Seminář, kde mají všichni zapnuté kamery

Na základě svých zkušeností bych řekla, že platí pravidlo "čím víc lidí je v hovoru na Zoomu, tím míň jich bude mít zapnutou kameru". Většina našich přednášejících už vzdala po studentech zapnuté kamery vyžadovat a ve velkých třídách se tak najde už jen pár odvážných jedinců. Několik vedoucích seminářů ale zapnuté kamery striktně vyžadují a mě tak vždycky potěší, když můžu konečně vidět spolužáky z celého světa na jednom místě.

Modrá obloha za roletou

Londýnská zima je charakteristická častými dešti a věčně zataženou oblohou. Občas se ale člověku stane, že ráno za zataženou roletou čeká modrá obloha – maximálně sem tam nějaký mráček – a když se hodně poštěstí (respektive když člověk vstane dostatečně pozdě na to, aby sluníčko už bylo nad okolními budovami), tak i přímý sluneční paprsek. Podobných ranních zážitků za poslední dva měsíce sice moc nebylo, ale o to víc si jich vážím a o to víc mi takové slunečné ráno zlepší den.

Knihovna s kamarády a posuvnými stoly

Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodla tento semestr trávit i přes distanční výuku v Londýně jsou univerzitní knihovny a studovny, které jsou s určitými omezeními otevřené. Místa si musíme zarezervovat v jednoduchém systému, který mi připomíná loterii, o kterou je neuvěřitelně velký zájem. Je možné si vybrat číslo stolu, ale už nevíme, jestli to bude stůl u hlučného výtahu nebo malý provizorní stolek někde v rohu. Vždycky mě tak potěší, když se za číslem, co na mě zbylo, ukáže posuvný stůl s komfortní kancelářskou židlí a výhledem na Londýn v jindy uzavřené sekci, co asi za normálních okolností patřil nějakému PhD studentovi.

Knihovny nám teď také umožňují určitou mírou socializace. Přestože sedíme s rouškami a čtyři metry od sebe, můžeme s kamarády studovat společně a připomínat si tak aspoň trochu "staré dobré knihovnové časy". A rozhodně se mi pracuje líp, když mám kolem sebe další známé i neznámé pracující tváře. Jsem ráda, že nám to naše univerzita umožňuje.

Sníh, co netaje

Sníh v Londýně byl letos opravdu velká událost. Londýn se totiž většinou sněhu dočká jen pár dní v roce a když už něco spadne, tak to hned roztaje. Letos ale sněžilo už asi šestkrát a sníh zůstával na ulicích po několik dnů! Ač se to nedá srovnávat s běžkováním na Karlově mostě, se spolubydlícími jsme nezaháleli a došlo jak na stavbu sněhuláka, tak na koulování. Jsou to maličkosti, ale během dnů plných esejí, přednášek a nekonečných hodin před obrazovkou počítače je hustá vánice překvapivě příjemné zpestření.

Hodina španělštiny, kdy najednou mluvím španělsky a nevím jak

Letos jsme si poprvé mohli vybrat volitelné předměty i mimo naši fakultu. Po několika letech hodně volného samoučení španělštiny jsem tak dospěla k závěru, že přestože se rukama, nohama a ve třech základních časech domluvím, je čas posunout se dál. Obecně mám gramatiku ráda – funguje na základě daných pravidel a pár výjimek a ve většině případech prostě dává smysl. Když ale mluvím španělsky, tak můj mozek náročnější gramatiku úspěšně ignoruje a mám tendenci sklouzávat ke svým třem základním časům. Asi je to i tím, že jsem se španělsky nikdy předtím neučila probíráním gramatiky a při cestování je prosté předávání informací důležitější než správně použitý subjunktiv předminulého času. Poslední dobou jsem se ale při hodinách španělštiny přistihla mluvit v nejrůznějších časech, automaticky skloňovat slova a nejednou dokonce přemýšlet o odpovědi rovnou ve španělštině, až mě to samotnou zarazilo a dodalo zase trochu motivace to s těmi časy přece jen úplně nevzdat.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.