Naši stipendisté| Lucie Poláková| Druhý rok v Londýně a všude samé bubliny
29. listopadu 2019 Lucie Poláková

Druhý rok v Londýně a všude samé bubliny

Hladkému nástupu do druhého ročníku bránily snad jen počáteční problémy s hledáním bydlení, kdy jsme postupně zaplatili zálohu na tři různé byty, jen abychom se dozvěděli, že (a) se vlastně můžeme nastěhovat až o měsíc později, než nám původně bylo řečeno, (b) v dané lokalitě nemůžou v čtyřpokojovém domě bydlet víc než dvě osoby kvůli speciální licenci, (c) majitelé si to rozmysleli a v bytě nechtějí mít studenty. Všechno ale nakonec dobře dopadlo a bydlíme v relativně – naše nároky dost prudce klesaly s přibývajícími dny na podlahách kamarádů a bez vlastního bydlení – hezkém bytě minutu od Primrose Hill, jednoho z mých nejoblíbenějších londýnských parků.

Začátkem druhého roku na UCL jsem si uvědomila, že se konečně cítím být součástí místní komunity se vším všudy. Už nebloudím v neznámém prostředí s hrstkou nových kamarádů, se kterými se snažíme místnímu systému přijít na kloub. Místo toho se každé ráno snažím najít volný stojan na kolo ve změti univerzitních budov a v knihovnách vždy narazím na někoho známého, s kým můžeme porovnat hromady práce. Vím, kde je na kampusu nejbližší mikrovlnka na rychlé ohřátí oběda v krabičce a prvákům radím nejrychlejší zkratky mezi univerzitními budovami. Ve zkratce – už sem prostě patřím a UCL mi nikdo neodepře.

Univerzitní komunita je skvělá věc a pocit sounáležitosti je důležitější, než si mnozí připouští. Shodou několika událostí a seznámení během posledních týdnů jsem ale začala čím dál víc přemýšlet o sociálních a kulturních bublinách v místním prostředí, to, jak nás definují a jak je občas fajn z nich na chvíli vystoupit. Tím, že na univerzitě existují lidé se stejnými zájmy a názory, ať už jsou jakékoliv, je totiž až moc jednoduché semknout s určitou skupinkou lidí, ve které se cítíme bezpečně.

Automaticky jsem se dostala do proměnlivé a neustále se vyvíjející bubliny IT/managementu mého oboru a Entrepreneurs society, která mi zabírá podstatnou část volného času. Tenhle rok jsem si ale uvědomila, že bych měla objevovat víc bublin i mimo ně. V univerzitním životě čím dál tím víc chyběla hudba – a ukulele na ten deficit už dávno nestačilo. Přihlásila jsem se tedy na konkurz a budu s klavírem vystupovat v Rhapsody, jedné z obřích UCL hudebních show. A svým způsobem je neuvěřitelně krásné, jak je tahle hudební bublina jiná od těch jiných – na zkouškách ze všech srší energie a viditelně si užíváme, že můžeme být součástí něčeho tak velkého. Aby toho nebylo málo, tak od mé akademické bubliny často utíkám mimo Londýn se skupinkou dobrodružství chtivých lidí z Expedition society případně se na chvilku zastavím s Meditation society. Když člověk hledá, snadno najde skupiny, ve kterých je mu dobře a zapomíná, že existují bubliny opačného pólu. Nakonec mi tak vlastně udělá radost, když zjistím, že spolužák si i přes silně levicové prostředí s občas až komickou politickou korektností stojí za svými názory, ať už jsou jakékoliv. Myslím, že nemám právo a ani nechci dělat z univerzitních bublin nějaké závěry, je jich tu hodně a já sama jsem součástí několika, spíš mi to celé přijde jako zajímavé téma k zamyšlení a uvědomění, že když se uzavřeme jen v jedné bublině, přicházíme o celkem velký kus světa kolem sebe.

Cestování 1

Cestování 2

 

 

 

Zpět na hlavní stránku