15. března 2018 Libor Mysliveček

Umění diagnózy

Čtvrtý rok studia medicíny je rozhodně intenzivnější, než roky předchozí. Zatímco dříve jsme převážně doprovázeli doktory na vizitách, letos se od nás očekává, že převezmeme mnoho ze zodpovědností začínajícího lékaře. Nejenže podobně jako v předchozích letech musíme prezentovat své vlastní pacienty primářům, ale také nyní přijímáme nové pacienty do nemocnice, provádíme většinu potřebných vyšetření a spolupracujeme se všemi členy klinického týmu.

Tento rok se nám tak dostává více zodpovědnosti, a to především během našeho COMP2 modulu (Community Oriented Medical Practice), který se skládá ze čtyř týdnů u obvodního lékaře a čtyř týdnů na geriatrickém oddělení. První část tohoto modulu byla u obvodního lékaře, což se ihned ukázalo jako nesmírně zajímavá a obohacující zkušenost. Jedním z pozitivních aspektů této části byla možnost se setkat s řadou lékařských problémů, jejichž variabilita převážně záleží na socio-ekonomickém profilu oblasti, kde se ordinace nachází. Kdo alespoň krátce působil u obvodního lékaře ví, že se setkáte opravdu  s nejrůznějšími problémy.  Od nachlazení, kašle, zvrknutého kotníku, komplikované infekce močových cest, somatoformní poruchy, po arytmie, mrtvice, domácí násilí, rozhněvané pacienty vyžadující navýšení jejich opiátů proti bolesti, psychiatrické a kožní problémy atp. Nikdy vskutku nevíte, s čím k vám další pacient přijde a jako obvodní lékař musíte být připraven na všechno.

Během konzultace s pacientem je zde nespočet faktorů, kterým musíte věnovat pozornost. Nejdříve je třeba posoudit naléhavost a závažnost problému, se kterým pacient přichází. Poté je třeba uvědomit si, co od vás a od jeho konzultace pacient očekává a jaké jsou jeho obavy. Pokud totiž toto neberete v potaz, pacienti budou často odcházet z ordinace nespokojeni, což se ve výsledky negativně projeví na vztahu mezi lékařem a pacientem. Musím se přiznat, že já sám jsem tomuto nepřikládal nikterak velkou váhu, neboť jsem byl přesvědčen, že stačí vyřešit daný problém a posunout se k dalšímu pacientovi. Například se mi stalo, že ačkoliv jsem velmi rychle rozpoznal bolest hrudníku jako kostochondritídu (zanícení chrupavky mezi žebry) bez zbytečných vyšetření, úplně mi při konzultaci uteklo pacientova obava, že se jednalo o infarkt. Když jsem totiž rozpoznal pravý původ hrudní bolesti, oddechl jsem si, neboť pacientovi nehrozilo žádné životní riziko. Dokážete si pak ale představit, jak byste se cítili, kdybych vás poslal domů bez vysvětlení a ujištění, že se o žádný srdeční problém nejedná.

Ze začátku se mi také často stávalo, že jsem byl před pacientovým příchodem značně nervózní. V hlavně jsem si promítal všechno na co si musím dát pozor, co nesmím zapomenout, a to jsem často ani nevěděl, s čím pacient vlastně přichází. Nejlepší rada, kterou jsem dostal, byla být systematický a, pokud bych se zasekl, nadechnout se, shrnout si veškeré dosavadní poznatky a od nich se odpíchnout. U zkušených lékařů vidíte, že konzultaci i relativně závažného případu zvládnou se vším všudy třeba i za pět minut a je lehké to brát jako samozřejmost. Avšak provést kunzultaci rychle, efektivně, ale hlavně správně, je opravdu umění.
 

Všechny blogy

Zpět na hlavní stránku