Naši stipendisté| Klára Lešková| Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro
14. června 2021 Klára Lešková

Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro

„A co příští rok zkusit Pražské jaro...?“

Tak zněla otázka Elišky, houslistky našeho budoucího kvarteta loni v létě. S myšlenkou založení smyčcového kvarteta jsme si my dvě pohrávaly už tak dva roky. Chodily jsme s Eli ke stejnému profesorovi houslí, jezdily na ty samé kurzy. Jsme na stejné vlně, jak té hudební, tak i lidské. To je pro kvarteto základ. Ve chvíli, kdy Eliška vyslovila tuto otázku, naše přání věnovat se naplno komorní hře, začalo nabírat jasnějších kontur. Hledaly jsme k sobě violistu a violoncellistu. S tímto úkolem nám pomohl Tomáš Jamník, umělecký ředitel Akademie komorní hudby, které jsme obě členkami. V srpnu loňského roku začala naše příprava. Na několik dní jsme přijeli na zámek do Nelahozevsi, kde jsme začali zjišťovat, jak nám společné hraní půjde. Jako každé začátky, i ty naše nebyly lehké. Hra v kvartetu je velice náročná na souhru, intonaci, společné cítění hudby. Čtyři lidé musí umět hrát jako jeden organismus. I přesto nás to ale začalo moc bavit a v září jsme se sešli znovu. Nezmínila jsem jednu důležitou věc. Vzhledem k tomu, že každý studuje v jiných městech (Vídeň, Salzburg, Varšava a Basilej), jsme dopředu věděli, že naše setkávání a zkoušení vůbec nebude jednoduché. Proto jsme využili situace a hned během dalšího setkání nahráli povinnou skladbu do předkola Pražského jara.

Počítali jsme s tím, že již během začátku ledna se dozvíme, jestli jsme přijati do soutěže. Vzhledem ke covidové situaci a nejasnostem kolem konání a průběhu soutěže, bylo Pražské jaro nuceno posunout uzávěrku přihlášek až na konec února. Naše čekání na výsledky se protáhlo až do března, kdy jsme se dozvěděli, že jsme byli spolu s dalšími devíti kvartety přijati. Průběh byl následovný. První a druhé kolo proběhne online, třetí finálové kolo bude vysíláno živě z pražského Rudolfina. Přítomni budou pouze soutěžící a porotci.

Museli jsme tedy do půlky dubna nahrát a zaslat nesestříhané nahrávky pěti kvartet od Mozarta, přes Dvořáka, až k moderní soudobé skladbě napsané přímo pro tuto soutěž. Měli jsme to přesně naplánované na dny, ale situace se nám trochu zkomplikovala onemocněním jednoho člena. Ačkoli jsme to jen tak zabalit nechtěli, vnitřně jsem se začala smiřovat s tím, že pro nás soutěž končí. To bychom ale nemohli mít za leadra výše zmíněného Tomáše, pro kterého není nic nemožné. Vymysleli jsme plán a odstartovali obvolávání nejlepších českých muzikantů, kteří by byli schopni se tolik skladeb za pár dnů naučit a měli by volno. K našemu překvapení vynaložená snaha skončila úspěšně. Violoncellista souhlasil, že přijede ze Švýcarska a pokusí se s námi kvartety natočit. S jeho příjezdem začal maraton, který jsme po pěti dnech zakončili nahrávkami prvního a druhého kola. To, že jsme se po všech peripetiích dostali až do tohoto bodu, pro nás všechny byla velká odměna. Byla to skvělá zkušenost pracovat pod takhle velkým časovým tlakem a ani jsme nepomýšleli na to, že bychom se opravdu mohli dostat až do finále.

S klidem jsem odjela zpět do Salzburgu a počítala s tím, že tam zůstanu minimálně měsíc. Z tohoto klidu jsem byla vytržena 20. dubna, kdy nám přišla zpráva, že jsme byli přijati jako jediní Češi do finálového kola soutěže. Vhledem k tomu, že to pro mě bylo velké překvapení, euforie byla o to větší. Za čtyři dny jsem se zabalila a rozjela se znovu směr Praha. Každá doba má své výhody a nevýhody. Výhodu této jsme pocítili v tom, že nám online výuka umožnila na několik týdnů odjet, plně se soustředit na soutěž, ale přitom být stále školně aktivní. Věděli jsme ale, že nás všechny čekají po skončení soutěže další důležité cíle a zkoušky. Proto jsme se to vše chtěli pojmout s maximální zodpovědností. Na tři týdny jsme se „přestěhovali“ na zámek Niměřice, kde jsme měli perfektní podmínky na soustředěnou přípravu. Bylo o nás krásně postaráno, naše dobrá kamarádka nám vařila úžasná jídla a kdykoli jsme něco potřebovali, někdo to vždy zařídil. Ve finále jsme měli hrát Beethovenův první Razumowský kvartet a Janáčkovu Kreutzrovu sonátu, která byla napsána na motivy Tolstého knihy Kreutzrova sonáta. Je nesmírně zajímavé hrát skladbu, ke které si člověk může přímo přečíst příběh. Představa a následná hra dostává okamžitě programní rozměr. Obě skladby jsou vrcholná kvartetní díla a jejich příprava nás nesmírně bavila. Měli jsme skvělé vedení od Petera Jarůška, violoncellisty Pavel Haas Quartet, který oplývá nezměrným množstvím kvartetních zkušeností.

Bylo překvapivé, že já osobně jsem byla nejvíce nervózní první týden zkoušení. Čím více jsme se blížili k datu finále, tím více jsem byla v klidu. Já a Eliška jsme si hraní užívaly ještě o to víc, protože jsem měly kvůli soutěži zapůjčené housle ze státní sbírky nástrojů, Stradivárky a Degani. Bylo úžasné si zahrát na takové housle.

Když přišel den D, pořádně jsme se vyspali, dobře ráno najedli (protože pak už to moc nejde), mentálně se připravili, rozehráli se a odpoledne vyrazili na generální zkoušku do Rudolfina. Byli jsme dobře naladěni, ale během zkoušky, kdy už zbývala necelá hodinka do začátku přenosu, bylo cítit lehké napětí. Vzhledem k tomu, že byl na podiu celý štáb a všichni kolem nás běhali, nastavovali mikrofony a upravovali vše k dokonalosti, neměli jsme moc klid. Z toho důvodu jsme začali být trochu nervózní. Během vystoupení prvního kvarteta z Rakouska jsme se ale zkoncentrovali a dostali do pohody. Já osobně jsem se moc těšila. Mám opravdu ráda hraní ve Dvořákově síni. Celkově to pro mě bylo všechno takový splněný sen, Pražské jaro je naše největší hudební soutěž a je velmi ceněná i ve světě, proto být součástí finále byl opravdu úžasný pocit. Věděla jsem, že si chci tento jedinečný okamžik užít. Na podium jsem šla s důvěrou, že vše dobře dopadne, že všichni budeme hrát krásně a přesně tak, jak nejlépe umíme. Na hudbě je krásné, že umí promlouvat, jak k hráčům, tak k posluchačům. Je to univerzální jazyk. Myslím, že se nám podařilo sdělit, co jsme chtěli předat, a to je myslím to nejdůležitější. Je úžasné, jak tělo dokáže celou hodinu vyvinout maximální soustředěnost a podat perfektní výkon.

Po vystoupení jsem byla hodně unavená, všechen stres minulých třech týdnů ze mě spadl a byla jsem jen vděčná, že jsme si to společně užili a krásně si zahráli. Věděla jsem, že třetí kvarteto Korejských hráčů je také výborné, ale na výsledcích mi už tak moc nezáleželo. Udělali jsme maximum a teď už je to jen na rozhodnutí poroty. Společně s Rakušany jsme získali třetí místo a měli jsme z něj velikou radost. Byla to velká odměna za naše snažení a někdy ne úplně lehké situace během celé přípravy. Teď se moc těšíme na další společné hraní a koncerty. Několik nás jich čeká v září a myslím, že za celý Kukal Quartet můžu říct, že budeme vděčni za každého nového posluchače, kterého to zavedlo na tento blog.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.