Naši stipendisté| Kateřina Petrusová| Všednost nevšedních dní
10. listopadu 2020 Kateřina Petrusová

Všednost nevšedních dní

Venku prší. Jemné kapičky deště bubnují o parapet a pomaličku stékají po naleštěném skle, jako horké slzy začínajících či pokračujících studentů, ošizených o svůj drahocený čas a roky na univerzitě. Je podzim a v Edinburgu se zrodil nový den, ponurý a studený, ale nový. Ostrý vítr ohýbá větve v korunách starých, pestrobarevných stromů, jejichž nádherné podzimní listí zdobí jinak šedou oblohu. Přeskočím velkou a patrně hlubokou kaluž na přechodu cestou na kampus, a přes mou snahu mi na bílých nohavicích přistane několik kapek špinavé, dešťové vody.

Park obklopující naši univerzitu, který za slunečných dní vypadá jako z letáku na šťastný a spokojený studentský život, vylákal navzdory ošklivému počasí na vzduch pár kamarádů, co spolu na trávníku hrají frisbee, staršího pána, co venčí svého ještě staršího bígla, či skupinku spolubydlících, nesoucí plné tašky týdenního nákupu z Lidlu. Vzduch je čerstvý, osvěžující. Schody před studentskou knihovnou zdobí nápisy a šipky, sloužící coby chodníčky pro vchod a východ pro veškeré univerzitní prostory. V každém okně se velkými písmeny skví nápis STUDENTI, REZERVUJTE SI SVÉ MÍSTO V KNIHOVNĚ ONLINE, DĚKUJEME ZA VAŠI SPOLUPRÁCI A TRPĚLIVOST. Netrpělivě vpadnu dovnitř.

Ve dveřích se míjím s šedookou blondýnkou. Hlavou mi prolétne myšlenka, že mi je povědomá.

“Tady jdeš špatně,” pobaveně si mě změří a ukáže na vedlejší dveře. “Vchod je támhle.”

“Ahoj,” pohlédnu ji do očí, protože už vím, odkud ji znám. V druháku jsme spolu tancovaly. Ale to už je dávno.

“Jé, aha, ahoj, říkala jsem si, že mi někoho připomínáš,” odvětí upřímně. “V té roušce nikoho nerozeznám.”

Knihovna zeje prázdnotou. S každým krokem míjím lahvičku dezinfekce a nápis, ať nezapomeneme chránit nejen sebe, ale především i ostatní. Pár studentů chodí sem a tam, po schodech nahoru anebo ven, na vzduch. Živá atmosféra, spěch a shon studentů, co dva dny nespali, aby stihli dopsat esej, nebo radost z odevzdání projektu dvě minuty před deadlinem, je v nenávratnu pryč. Zbylo jen ticho a posmrkávání paní recepční v červené roušce za plexisklem.

Cestou z knihovny, tentokrát tou správnou, mě spolu se studeným větrem zaplaví vlna nostalgie. Mimoděk si vybavím předešlé roky, kdy hloučky vysmátých (a vystresovaných) studentů postávaly nejen před studentskou knihovnou, nýbrž po celém kampusu. Z krabiček si vychutnávali předem připravený oběd a balili si cigarety. Obejdu tři dívky oděné v dlouhých, tmavých kabátech, před kavárnou knihovny dnes postávají jako jediné, a vydám se domů. Domů, do malého a útulného studentského bytečku, který letos obývám spolu se svými dvěma kamarádkami. Na malou chvilku se na mě skrz naducané mraky usměje sluníčko.

Doma si zapálíme svíčky. Už zase prší. Sednu si ke stolu ve svém malinkém, leč útulném pokojíku a otevřu počítač. Občas se učíme i v obýváku nebo u kuchyňského stolu. Mezi online hodinami vaříme překapávanou kávu. Když máme cvíka, můžeme se s ostatními studenty skrz kameru navzájem pozorovat ve vlastních domovech. Jednomu za zády visí sbírka obrazů, někomu se za hlavou zelenají květiny, jiní si kameru odmítají vůbec zapnout. Připadá mi zvláštní vidět všechny své spolužáky, které osobně vůbec neznám, doma ve svých křeslech a za svými stoly. Domov, který kdysi sloužil coby místo osobního soukromí a klidu, najednou ztrácí svůj význam. Koncem týdne mám domluvenou schůzku s profesorem, který dohlíží na mou disertační práci. Většinou sedává ve své prostorné kuchyni a usrkává čaj.

A když si večer s mou spolubydlící sedneme ke stolu, abychom si zahrály žolíka, budeme si povídat o tom, jak jsme strávily svůj den, a jak se máme, a jak se cítíme, a tak. Budeme se smát a potom půjdeme spát a zítra přijde nový den, nový den našeho studentského života, života, který je mi tak cizí, až je mi blízký. Lidé na ulicích se nadále budou procházet, a na cestách se budou prohánět auta, a dlouhatánské řady před obchody a kavárnami budou ještě delší, a zákaznící si nechají na ruce nastříkat dezinfekci, a město bude pořád stejně prázdné. A já si sednu ke svému stolu a nadále se budu učit o lidské osobnosti a budu vděčná, že jsem tady mohla žít. Edinburg se mnou už zůstane. Napořád.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.