28. února 2019 Kateřina Petrusová

Únor 2019

Na samém začátku loňského školního roku jsem se jeden večer náhodou seznámila s jedním chlapcem z Londýna. Započali jsme spolu řeč o Velké Británii, jejích městech, kultuře, a samosebou i lidu. Jeho zajímalo, jak jeho rodnou zem vnímám já, a mě zase, jak podobné je jeho vyprávění tomu mému, když se mě někdo vyptává, odkud pocházím já. Než jsme se rozloučili a opět se vydali svou vlastní cestou, podíval se na mě a řekl: „jen tak mezi námi, Edinburgh je ten nejtajemnější klenot Spojeného Království.” A měl pravdu.

V kupé vlaku, ve kterém právě sedím na cestě do Newcastlu, kde naši taneční skupinu čeká letos již třetí soutěž, se rozline vůně čerstvě překapávané kávy (alespoň mohu doufat, že čerstvost zahlédla byť jen z deseti metrů). Ačkoliv jsme v samotném Newcastlu soutěžili před necelými dvěma týdny, všech se nás přemáhá nedočkavost, jelikož se nám tam moc líbilo, a samosebou, tréma. Při naší minulé návštěvě, kdy jsem se městem maličko toulala ve snaze najít tichou kavárnu, ve které bych mohla dokončit výzkumný návrh do Sociologie, mezitím, co ostatní týmy předváděly porotě, co za talent v nich třímá, jsem došla k závěru, že Newcastle vypadá jako takové menší Glasgow. Úzké šedivé uličky se hemží rozjařenými studenty, vnášejíc městu nádech mládí, moderny a svobody, i když katedrála St. Nicholas se Glasgow Cathedral jen stěží vyrovná. Navzdory energii a náladě, která v obou městech panuje, se však ani Newcastle, ani Glasgow, nemůže srovnat s pohlazením na duši, které nemine nikoho, kdo se v Edinburghu ocitne, či se všemi těmi uličkami a zkratkami, které člověka dovedou do těch nejtajemnějších zákoutí. A nebo taky na samý střed náměstí.

Zdá se, že už tomu bude tak. Všechna města jsou jen uzlíky své historie, architektury a kultury, dokud si k nim člověk nevytvoří citovou vazbu skrze svůj vlastní příběh a své vlastní vzpomínky. Ať už to zní jako sebevětší sentimentální banálnost, asi jsem si začala uvědomovat, jak rychle dny, měsíce i roky plynou, lidé odcházejí, a všichni do jednoho se rozvíjíme a kveteme. A přesně proto si vždy vzpomenu na to, s čím se mi ten chlapec tenkrát o Edinburghu svěřil. Utvrzuje mě to totiž v tom, že i když se neustále měníme, stěhujeme, či poznáváme nové lidi, to, jak popisujeme místa, které nás dělají šťastnými, by potěšilo každého. A to je docela fajn.

Jen tak mimochodem bych ráda dodala, že dost dobře nemohu uvěřit tomu, jak rychle se tento školní rok schyluje ke konci. Ono to možná ani žádný dodatek není, vzhledem k tomu, že jsem si právě vylila srdíčko o tom, jak rychle to všechno utíká, ačkoliv to všichni jistě moc dobře chápou i bez mých sáhodlouhých výlevů. Nejspíš jsem pouze chtěla vyjádřit, že mezi vším tím učením, soutěžením a vším ostatním, čemu se mi poštěstilo věnovat každý den, si stále najdu čas na to, abych ocenila ten nejtajemnější klenot Spojeného Království. Díky, že můžu.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.