29. listopadu 2019 Kateřina Petrusová

Horká čokoláda

Je mlhavé páteční odpoledne. Dvě dívky, jedna rusovlasá, druhá zelenooká, vítají příchod nejmilejšího měsíce v roce, listopadu, u kraje cesty univerzitního kampusu se dvěma kufry nacpanými péřovkami a nejrůznějšími sladkostmi. Z jejich dychtivého povídání je vytrhnou zářivá světla červeného Volkswagenu Golf, v mlze připomínající spíše dračí oči. Vysedne dívka třetí, a po marné snaze vměstnat obě zavazadla do již slušně nacpaného kufru maličkého auta, se se smíchem vzdává, aby si jedna z nich vychutnala následující dvě hodiny s deseti kily na klíně navíc. Správně, coby výbor našeho univerzitního tanečního spolku, vyrážíme na výlet do přírody.

Jen velmi málo věcí se dokáže vyrovnat upřímné radosti z neomezeného množství čaje a horké čokolády, k dispozici v dřevěnici u jezera uprostřed skotských lesů, skupince nedočkavých studentů. A kolem dokola, nic, nikde nikdo. Lahodné, blahodárné ticho a klid. Alespoň do doby, kdy se všech dvanáct z nás pohádá o tom, kdo bude spát na poschoďové posteli a kdo rozhodně ne.

Jelikož naše prezidentka rozhodne, že sobotní dopoledne strávíme pádlováním na kajaku, v osm ráno se rozespale soukáme do neoprenových obleků a nejméně pěti vrstev mikin a svetrů. Asi netřeba dodávat, že nám veškerou výstroj a vybavení propůjčuje tento kemp, vlastněn naši samotnou univerzitou, protože žádný z nás si nepřivezl víc než jedny tepláky. Navíc, plnění všech lidských i nelidských snů je v podstatě místním mottem, což se vztahuje i na hrnec dýňové polévky, který zpříjemní i tu nejdelší z našich výborových schůzí. Je to spíše jako strávit víkend u babičky na venkově. Obojí je stejně fajn.

Ono to může znít dost směšně, vzhledem k tomu, že mám na starost organizaci všech společenských událostí a jejich sponzorství, ale víkendu s lidmi, kteří spolu takhle horkou čokoládu popíjejí už celé roky, jsem se obávala ze všeho nejvíc. Zdá se však, že stejně jako mě těší být součástí našeho tanečního týmu, tak mi k srdci přirostlo i těch patnáct lidí, se kterými se o celý spolek společně staráme. Jestli to bude tím, že na každé schůzi okusím novou příchuť omáčky na nachos, nebo tím, že jsem poznala tři další slečny, které si na příští semestr vybraly stejný předmět v psychologii jako já (odpusťte, milá paní profesorko genetiky lidského chování), to netuším. Nicméně kamarád do deště, nebo do laboratoří statistiky a výzkumných metod, se hodí vždycky.

Nerada bych tuto pohádku o trpaslících v rybářských úborech nechala napospas špatnému konci, ale vzhledem k tomu, že se tady na mě zpod hromady knih směje kupka zadání esejí a projektů, mi nic jiného asi nezbývá. Přestože mě psychologie, zejména můj nynější předmět, zabývající se psychologickými a fyziologickými změnami zapříčiněnými mezilidskými vztahy, nepřestává těšit, to, co k tomuto studiu nezbytně patří, už tak slastné není. Tím myslím analýzu dat v programovacím jazyce, ve kterém jsem ještě před měsícem neuměla vyslovit ani ahoj. Už tuto sobotu se však ponurými ulicemi mého milovaného Edinburghu rozline skořicová vůně vánočních trhů, a spolu s nimi i neomezené množství horké čokolády, díky čemuž se naučím snad už i napočítat do deseti. Možná mi toho letos přiroste k srdci víc.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.