30. srpna 2019 Jonáš Fuksa

Vlajka

První průchod monumentální branou King’s College je snad pro každého nezapomenutelným zážitkem. Po pravé straně se tyčí věhlasná kolejní kaple, za kašnou se sochami otců zakladatelů, uprostřed po anglicku perfektně sestřiženého trávníků, září bílá fasáda Gibbsovy budovy z 18. století. Po levé straně se vyjímá Wilkinsova budova, v níž se ukrývá mimo jiné kolejní jídelna. Celé nádvoří je skvostem typické anglické pozdní gotiky a neogotiky, který navíc dodnes plně slouží svému původnímu účelu.

Jenže ještě začátkem tohoto školního roku měl tento zážitek pro většinu lidí s přímou či zprostředkovanou zkušeností s realitou východního bloku studené války, kteří zavítali do kolejního baru ve Wilkinsově budově, zvláštní pachuť. Na rudě natřených stěnách totiž, na reprezentativním místě nad kulečníkovým stolem, rudé na rudém se skvěla vlajka, Středo- či Východoevropanovo oko nevěřícně mrká, Sovětského svazu. Tato nepochopitelná scenérie byla v baru k vidění již od roku 2004, kdy byla vlajka z ještě nepochopitelnějšího důvodu vyvěšena. Někteří studenti ji prý totiž opakovaně sami na zdi baru kreslili a vandalství nebude kolej tolerovat!
K nevelkému překvapení nebyl přinejmenším kontroverzní symbol v baru řadě členů koleje po chuti a ve sdružení studentů tak byly pravidelně vznášeny návrhy na jeho odstranění. Všechny do jednoho byly v tajném hlasování, jehož se mohl zúčastnit každý student, zamítnuty. Poslední takový pokus proběhl v akademickém roce 2016-2017, tedy rok před mým nástupem na kolej. Byl prý silně medializovaný: Jakýsi externí konzervativní novinář přijel dokonce osobně na setkání studentského sdružení za odstranění vlajky agitovat. Jeho plamenná řeč o nepřípustnosti vyvěšování tohoto symbolu však byla poněkud kontraproduktivní a v důsledku dost možná vedla k vítězství zastánců „kolejní tradice“. 
To byl názor mlčící většiny. Student obvykle na koleji stráví 3 roky. Proto, z jeho pohledu, byla vlajka v baru odjakživa. Proč by nyní měla zmizet? Navíc když byla tak příjemně dráždivě provokativní. V očích některých dokonce, z mého pohledu podivným zvráceným způsobem, zosobňovala kolejní hodnoty. Jak je tohle možné, je z pohledu obyvatele postkomunistické země poměrně těžké nahlédnout. Je však nutné si uvědomit kontext, v jakém se kolej nachází. 
Typický student pochází z anglické aristokratické rodiny, je nadprůměrně inteligentní a univerzita je pro něj místem, kde se začíná osamostatňovat. Je pro něj proto nutné začít se vypořádávat se svým původem. Typickou reakcí na nové prostředí, kde snad poprvé od svého narození není celebritou, bývá často výrazný příklon k levici, zdůrazňování třídních problémů, ekologickému či lidskoprávnímu aktivismu. King’s College má pověst progresivní, levicové a otevřené koleje, takže lidé s podobným vnímáním světa k ní přirozeně tíhnou. Vzdor proti elitám v hlavě mladého intelektuála, pro nějž jsou hrůzy života ve východním bloku pouhým učivem GCSE dějepisu, v horším případě produktem západní propagandy, přirozeně vede k dekriminalizaci a obhajobě politické utopie, jež smazává sociální rozdíly a napravuje křivdy, které jeho vlastní sociální skupina napáchala na zbytku společnosti. Socialismus, marxismus či přímo komunismus se tak stávají čerstvými inovativními myšlenkami s potenciálem vyřešit problémy současného světa. Vybledlý souboj fašismu a socialismu touto optikou opět září křiklavými barvami. Běda konzervativnímu novináři, zjevně stojícímu na té „špatné“ straně, který by si dovolil prezentovat své názory na naší milované koleji.
Toho všeho jsme si byli vědomi, když jsme se s dalšími asi pěti Středo- a Východoevropany rozhodli v prosinci 2018 po dvou letech znovu vyvolat hlasování o odstranění vlajky SSSR z baru. S přihlédnutím k okolnostem by bylo postavení naší kampaně na politických argumentech předem odsouzeno k neúspěchu. Rozhodli jsme se proto pro jinou taktiku. Zacílili jsme na to, jak osobně se nás sovětské zločiny dotýkají, jak dodnes ovlivňují naše národy, naše státy a naše rodiny. Vždyť jak sobecké by bylo nadřadit vlastní názory, ovlivněné prostředím, v němž jsme vyrůstali, nad názory našich spolužáků, které vznikaly stejně? Jaký by vůbec byl efekt takové diskuse?
Vrcholem kampaně byl projev hlavní představitelky našeho hnutí, která pochází z Ruska, na setkání kolejního studentského sdružení. V něm promluvila o svém dědečkovi, který přežil GULAG, a zdůraznila, jak špatně vlajka reprezentuje progresivitu, otevřenost a další hodnoty, na nichž si naše kolej zakládá. Nemyslím, že jsem kdy zažil silnější moment způsobený pouhými slovy, než těch pár okamžiků po doznění její poslední věty. I naši největší odpůrci byli natolik pohnuti, že se nenašel nikdo, kdo by v následující diskusi promluvil pro ponechání vlajky na barové zdi. Když další den došlo k online hlasování, večerní vyhlášení výsledku kolejním farářem potvrdilo, že efekt projevu vydržel. Naši snahu podpořilo 230 z celkového počtu 266 hlasujících studentů bakaláře, zatímco mezi postgraduálními studenty, z nichž projev slyšel jen málokdo, byl poměr jen 54:41 ve prospěch našeho návrhu.
Každý člověk má jiný původ. Kontext, v němž vyrůstá, je často zcela odlišný. Jeho hodnoty a názory jsou z významné části vyústěním jeho životní cesty a takto je třeba na ně nahlížet. I na ty vlastní. Dogmatické prosazování vlastních představ vede jen k radikalizaci, odcizení a ukončuje jakoukoli diskusi. Významný konzervativní novinář s perfektně vystavěnou argumentací úspěšný nebyl, studentka, která představila příběh své rodiny ano. Každý žije v jiném kontextu, ale všichni jsme lidé. Empatie, pochopení původu postojů druhého, ho rozhodně nepřesvědčí. Zato vede k lidskému porozumění, vzájemnému respektu a umožní obohacující soužití zcela odlišných názorových skupin. 

Zpět na hlavní stránku