28. února 2018 Jonáš Fuksa

Teorie v praxi

Říká se, že Cambridge je bublina. Jenže jak můžeme tuto metaforu použít pro místo tak kulturně, sociálně, národnostně, etnicky i názorově otevřené? Člověk, který toto označení používá, jím však, i když ne příliš úspěšně, vyjadřuje fenomén skutečný a při životě v tomto městě všudypřítomný.

Cambridge je místo od zbytku světa oddělené tlustou čarou, zachovává si však přesto obraz jeho problémů i různorodosti. Ačkoliv student zprávy ze světa mimo město vnímá spíše jako ozvěnu doléhající k němu z míst, která snad ani nemůže považovat za skutečná, na jisté hlubší úrovni je vnímá a rozumí jim právě skrze jejich odraz v karikatuře jeho každodenního života.
 
Právě karikatura se mi jeví jako to správné označení způsobu, jakým tento obraz znázorňuje vnější svět. Některé skutečnosti nepoměrně zvýrazňuje, jiné nechává sotva znatelné. Jen těžko totiž můžeme tvrdit, že město, jehož čtvrtinu obyvatel tvoří vysokoškolští studenti a pedagogové, je reprezentativním vzorkem lidské populace. Této skutečnosti navzdory je Cambridge město neuvěřitelně provinční, které zároveň přitahuje pozornost celého světa. Tento zvláštní mix mu umožňuje všechny rozdíly až překvapivě zvýraznit, a tak při vší nereprezentativnosti vzorku vlastně zobrazuje realitu až překvapivě věrně.
 
Pozorný čtenář zcela oprávněně napadá mou logickou zkratku. Proč by měla pozornost vést k různorodosti? Konečně, není trochu přehnané tvrdit, že Cambridge pozornost přitahuje napříč sociálními skupinami? Vždyť je to jen univerzita! Jistě. Jenže jako staleté světové centrum vzdělanosti je logickým lákadlem nejen pro akademiky a firmy hledající vysoce kvalifikované zaměstnance, ale také turisty bažící po chuti místa s tak bohatou historií poznání. Od turismu, který neúměrně zvyšuje poptávku po pracovní síle největší rozmanitosti, je už jen krůček k bohatství. Toho se v Cambridge za staletí naakumulovalo velké množství a v tomto ohledu hledá nejen v regionu těžko konkurenci. To s sebou přináší zájem těch sociálně nejslabších, kteří v zoufalé situaci doufají, že z tohoto bohatství něco připadne i na ně. V konečném důsledku tedy přestože procentuální zastoupení jednotlivých skupin obyvatelstva je značně rozdílné od světového průměru, provinčnost Cambridge přináší zcela nevyhnutelnou a velmi osobní každodenní konfrontaci napříč.
 
Lidé, kteří do města přicházejí ze všech koutů naší planety, žijí, ať už dočasně či trvale, ve stejném omezeném prostoru. Na stejném místě poznamenaném slavnou minulostí. Přesto jako by ho každý viděl z jiné strany. Tak jako student, který si ve spěchu na přednášku sedimentologie pokouší utříbit myšlenky o Johnesově algoritmu z přednášky předchozí, těžko pochopí profesory střežící vchod do areálu univerzity při stávce proti změně akademického penzijního systému. Tak jako turista obdivující nádheru kaple na King’s College těžko pochopí, proč kolemjdoucím studentům ta budova nestojí ani za přerušení nepochybně nesmírně plodné diskuze o úvodu do kvantové mechaniky. Tak jako upovídaný pouliční prodavač The Big Issue před vchodem do oblíbeného Sainsbury’s supermarketu těžko pochopí, proč si žebrák, s nímž snad ještě před několika týdny sdílel mrazivé noční ulice, konečně nenajde práci.
 
Po přednášce speciální teorie relativity je čas na nákup surovin na dnešní oběd. Při proplétání se davy turistů na polední procházce zahlédnu mladou ženu choulící se do spacáku v improvizovaném příbytku ze starých kartonů a karimatek. V ruce drží knihu a s naprosto nezaujatým výrazem v obličeji poznamenaném vyrážkou ignoruje okolí. Její svět se s tím okolním protne pouze ve chvíli, kdy, spíše ze zvyku než z pocitu sounáležitosti, osloví kolemjdoucího: „Nemáte drobné? Ne? Mějte hezký den.“ Není snad tohle ten nejpřesvědčivější důkaz relativity času? Einsteinova teorie v praxi?
Zpět na hlavní stránku