16. listopadu 2018 Jan Blaha

Londýn

Jsou tomu přesně dva měsíce od doby, co jsem přistál v britském Londýně s úmyslem začít zde studovat na University College London. Dorazil jsem o týden dříve než většina studentů, abych se zúčastnil programu pro mezinárodní studenty (International Student Orientation Programme), který má za cíl pomoci novým studentům se seznámením se s prostředím Spojeného království a UCL. Tento program se odehrával právě v onom zmiňovaném týdnu a mimo jiné byl plný různých společenských akcí, od snídaní v místní kavárně Studentské unie, přes hraní deskových her s neomezenou spotřebou zmrzliny, až po divoké večery v Londýnských klubech.

Toto akce jsou opravdu pozoruhodné, jelikož prakticky veškeří účastníci se snaží až křečovitě seznamovat a navazovat „přátelství.“ Přátelství je tu ze začátku roku velice frekventované slovo, každý se totiž bojí, že se stane zosobněním oněch historek o osamělých studentech v posledním ročníku, kteří se několik let zmítají v depresích, protože se jim nepodařilo najít si svůj kolektiv. Popravdě si nejsem jistý, jestli tací lidé opravdu existují, nebo se jedná o zveličené představy, které se prostě šíří vesmírem. Každopádně je to do jisté míry až úsměvné. Je to takový katalyzovaný networking. Nutno také dodat, že neznám nikoho, kdo by si během tohoto týdne opravdu našel nějaké nové známé.

I když jsem si nějakou dobu říkal, že jsem měl asi tento týden opomenout a dorazit jako většina  později, po pár týdnech jsem zjistil, že ISOP byl velice užitečný. Podařilo se mi totiž docela dobře se zorientovat na univerzitním kampusu a také to byl doposud jediný čas, když jsem měl opravdu příležitost se jen tak toulat Londýnem a prozkoumávat své nové bydliště. Jakmile totiž začal školní rok, začala se na mě také pomalu valit práce ze školy a volného času začalo ubývat. První týden nebylo prakticky žádné učení, ale vše bylo velice hektické. Seznamovali jsme se s tím, jak celá univerzita funguje, poznávali jsme se navzájem. První hektický týden se rychle přehoupl do dalších, které se začali plnit přednáškami a učivem.

Místní vzdělávací systém je hodně zaměřen na samostudium, a tak máme relativně málo přednášek a pouze 4 předměty. Musím se přiznat, že mi tento systém dost vyhovuje a byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem chtěl studovat ve Velké Británii. Tento systém se mi také velice vyplatil, jelikož jsem se ve druhém školním týdnu seznámil s fenoménem, který je pro začátek školního roku také více než typický – „Freshers‘ Flu“ („Chřipka prváků“). Stejně jako stovky dalších studentů jsem chytil jakousi formu chřipky, která se projevuje silným kašlem, rýmou a horečkami. Několik dní jsem zůstal v posteli, dokud neodezněla horečka. Pak jsem se jako většina zapojil zpět do soukolí přednášek (které se ještě několik týdnů poté neobešli bez neustálého kašlání ještě nemocných spolužáků), abych mnoho nezameškal. Každopádně od začátku školního roku mám velice málo času na objevování krás Londýna, respektive mi spoustu času zabírá prokrastinace, které se snažím systematicky zbavit, ale je to těžký boj.

Naštěstí, jsem si velice oblíbil studovny Vědecké knihovny UCL, která je mimo jiné otevřena 24/5 a od 7 do 11 hodin o víkendech, a ve které jsem schopen celkem efektivně pracovat. Vědecká knihovna se spolu s Wolfson Study – studovnou vybavenou bean bagy, která je spíše vhodná k odpočinku, staly dvěma mými nejoblíbenějšími místy na kampusu, kde trávím většinu času mezi přednáškami.

Většinu času mimo kampus trávím na koleji ve svém pokoji, ve kterém se dá krom sledování Netflixu také velice dobře pracovat, jelikož se mi podařilo tento pokoj celkem rychle přizpůsobit mým potřebám a sžít se s ním. Jedinou škodou je, že to mám do školy relativně daleko (cesta mi zabere okolo hodiny pešky, metrem je to o polovinu rychlejší). A i když bydlím de facto přímo na stanici metra vedoucí až ke škole, většinou chodím pěšky. Já totiž Londýnské metro nemám moc rád, jelikož je neustále přeplněné, přehřáté, zaprášené a ještě k tomu velice drahé. Musím ale říct, že jsem si svoje procházky celkem oblíbil a fungují jako dobrý budíček a rozcvička, při které si většinou poslechnu zprávy nebo nějaký podcast. Celé je to o to hezčí, že denně chodím okolo Buckinghamského paláce a Piccadilly circus. Vždy si totiž přijdu hrozně zvláštně, jelikož jsem tato místa dříve navštívil pouze jako turista a nikdy jsem si nepomyslel, že bych tu někdy mohl vlastně doopravdy žít.

Londýn a jeho atmosféra se mi velice pevně vrývají pod kůži. Jsem velice rád, že jsem nastoupil na školu právě tady a nemůžu se dočkat, jaké další zážitky mě tu čekají.
 

Zpět na hlavní stránku