Naši stipendisté| Dmitry Lubyako| Jak jsem se naučil nedělat si starosti a...
27. února 2019 Dmitry Lubyako

Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád Standard Credit

Na začátku školního roku všem novým studentům inženýrství na Cambridge vysvětlují, že v rámci systému Standard Credit budou dostávat sto procent dostupných bodů i za minimálně dostatečné referáty a projekty. To je většinou překvapuje. Nejsou přece na světoznámé univerzitě, která by měla požadovat jen nejlepší výsledky? Neměli by soutěžit o každý bod? Pro nové studenty může být těžké to pochopit, protože právě prošli náročným přijímacím řízením. Pocit konkurence v něm je velmi silný: například v některých britských středních školách existuje nepsané pravidlo, že dva žáci stejné školy se nesmí zároveň hlásit na stejný obor a stejnou kolej Oxfordu nebo Cambridge, protože by pak soutěžili přímo proti sobě. Systém Standard Credit tuto soutěživost záměrně potlačuje, a má určitý smysl.

Je důležité poznamenat, že celý britský systém vzdělávání klade obrovský důraz na závěrečné zkoušky, a Cambridge není výjimkou, ba dokonce tento systém pomohl vytvořit. Celoroční průměr známek, který hraje roli, pokud vím, v českém a americkém školství, ve Spojeném království vůbec neexistuje. První ročník studia inženýrství na Cambridge se hodnotí z 900 bodů. 200 z nich pochází z každé ze čtyř zkoušek na konci roku: ze strojírenství, stavební mechaniky, elektrotechniky a matematiky. Ty praktické hodiny, referáty a projekty, které zabírají tolik času během celého školního roku, představují jen zbývajících sto bodů; jsou mnohem méně významné. Od všech studentů se ale očekává, že těchto sto bodů dostanou; body za tyto věci patrně dostáváme jen proto, abychom je vůbec dělali.

Nejde jen o vzdělávání na univerzitách, ale i o školství. Typický anglický školák čelí třem důležitým zkouškám: přijímací zkouška na druhý stupeň v 11 letech, GCSE z 7-11 předmětů v 16 letech, a A-Level z 3-4 předmětů v 18 letech (toto je příklad, nikoli jediná možná varianta). Tento trimestr v rámci programu STIMULUS, o kterém už  psal jiný stipendista (https://www.kellnerfoundation.cz/univerzity/nasi-stipendiste/tomas-deingruber/detail/stimulus), doučuje žáky místní školy, kteří se připravují na GCSE z matematiky. Do zkoušky jim zbývají dva roky, ale když přicházím do třídy, připadá mi, že zbývají dva dny: na zdech visí mnohem více rad pro zkoušku než tabulek a rovnic. (Velmi vzdálenou inspirací pro tento článek posloužilo nedávné prohlášení ředitelky anglické školní inspekce Amandy Spielmanové, že tento důraz na výsledky zkoušek britskému školství škodí, a že inspekce, která má na školy obrovský vliv, začne posuzovat kvalitu škol jinak. Ale vraťme se k věci.)

Systém Standard Credit existuje také proto, že praktická výuka je nepředvídatelná. Může se stát, že se pokus prostě nepodaří, například kvůli vadným elektrickým součástkám nebo zkaženým chemikáliím. Nebylo by spravedlivé za to odečítat body. Podobný systém existuje pro A-Level z fyziky a chemie: abych prospěl u závěrečné zkoušky, potřeboval jsem potvrzení od učitele, že jsem dělal určité pokusy, ale výsledky samotných pokusů se nijak nehodnotily.

Dalším důvodem je to, že umožňuje studentům riskovat. Jedním z větších projektů v prvním ročníku je návrh a stavba ocelového mostu (nebo konzole, nebo jiné součásti stavby), který má unést určitou zátěž. Kdyby se za neunesení této zátěže odečítaly body, studenti by se báli riskovat, všechny mosty by byly navrženy a postaveny úplně stejně, a nikdo by se ničemu nenaučil. Slyšel jsem, že na amerických vysokých školách je rozšířen obdobný systém Pass/Fail, ve kterém se některé předměty neznámkují jinak než „prospěl“ nebo „neprospěl“ a nepočítají se do průměru známek; smyslem je umožnit studentům zkoušet předměty mimo jejich hlavní studijní obor.

(V podrobnostech systém pracuje tak, že se za neunesení zátěže body odečítají, ale pokud student získá více než kritické množství bodů, počítá se to jako stoprocentně splněný úkol. Znamená to, že lze nahradit špatný most dobrým referátem o jeho problémech, nebo dokonce nahradit pozdní příchod na praktickou hodinu výborným referátem.)

Některým studentům se nelíbí, že Standard Credit nijak neoceňuje nadprůměrnou práci a tím pádem nemotivuje studenty, aby pracovali pilně. To je ale celý jeho smysl. Studium je časově náročné a fakulta chce, abychom trávili svůj drahocenný čas studiem teorie, ne nekonečnými úpravami referátů. Také se už nejméně dvakrát stalo, že nějaký sponzor fakulty nabídl peněžitou odměnu za nejlepší projekt (např. nejlepšího robota z Lega). Pro ty, kteří opravdu chtějí vkládat čas do projektů, se to může takto vyplatit, ale student, který by raději opakoval teorii, tím nic neztrácí.

Systém Standard Credit je na Cambridge, pokud se nemýlím, jedinečný: neexistuje pro žádný jiný studijní obor kromě inženýrství, a i na inženýrství existuje pouze během prvních dvou let studia (předpokládám, že v třetím a čtvrtém ročníku se praktická práce více přibližuje reálné práci inženýra, a tím pádem se stává důležitější). Je takovou definující součástí programu, že se už vžil do našeho inženýrského žargonu: „standard credit“ jako přídavné jméno znamená hovorově „podprůměrný“ nebo „špatný“, „go for standard credit“ jako sloveso znamená „odfláknout“, apod.

Zkrátka: fakulta chce, abychom praktickou výuku a referáty dělali, ale nechce nás podle nich hodnotit. To je proto, že, upřímně řečeno, nikoho nezajímá, zda jsem napsal dobrý referát na téma „role inženýra ve společnosti“ (ano, to je povinný předmět v prvním ročníku), ale nicméně bych to měl umět. Fakulta nás hodnotí podle výsledků tradičních zkoušek z teoretických předmětů, a v nich jde o teoretické znalosti a především svědomitou přípravu – tedy to, co je na vysoké škole opravdu důležité.
 

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.