Naši stipendisté| Daniel Pajer| (A)typický univerzitní zážitek
28. února 2020 Daniel Pajer

(A)typický univerzitní zážitek

Dalo by se říci, že každý má nějakou představu o tom, jaké to je studovat na vysoké škole. I když neexistuje nějaká univerzální množina parametrů, jež by tento komplikovaný lidský zážitek dokázala jednoznačně definovat, určité její charakteristiky se vyskytují častěji nežli jiné. Pokud by člověk dokázal zjistit podobu distribuce těchto parametrů, mohl by vytvořit jakýsi model průměrného univerzitní zkušenosti. Otázkou by ovšem bylo, jakou vypovídající hodnotu může mít takový model?

Tuto otázka lze vzápětí i otočit; když vám někdo prezentuje jeden příklad svého univerzitního zážitku, jakou výpovědní hodnotu má takovéto svědectví bez určitého kontextu? Čistě statisticky by se řeklo, že žádnou, což dá samo sebou rozum. Jak byste chtěli zkoumat korelaci jednoho datového bodu? S čím byste tento bod srovnávali, když byste měli k dispozici jen jeden takový bod?

I když by se znalost pouze jednoho takového zážitku jevila jako čistě náhodná z frekvenčního hlediska, nemuselo by tomu tak být, neboť náš lidský druh se samozřejmě nechová zcela nahodile. Dále můžeme vycházet z vlastní zkušenosti, tím si vytvořit základní hypotézu, díky které se nám naskytne možnost srovnávat cizí zážitky s těmi vlastními, a tím i jejich (ne)obyčejnost.

Jaká je například šance toho, že při desetiminutovém rozhovoru se svým kamarádem, kterého jsem týden neviděl, sám od sebe zmíním, že jsem měl k obědu těstoviny? Na jednu stranu je velmi pravděpodobné, že jsem vskutku měl zmíněné těstoviny k obědu. Nicméně na stranu druhou, proč bych se obtěžoval zatěžovat někoho, na kom mi do určité míry záleží, něčím, co je tak obyčejné, že to doslova nestojí za řeč?

Můžeme tedy generalizovat šance, že se nám stane něco skutečně obyčejného, je relativně vysoká, ovšem, že se takovou informaci rozhodneme sdílet, už je menší. Pokud by se nám událo něco velmi neobyčejného neboli nepravděpodobného, měli bychom silnější tendenci takovou zkušenost sdílet dále.

Avšak i tyto naše dosavadní závěry slouží jen jako aproximace prvního řádu, což lze názorně poukázat pomocí následujících dvou možných zážitků:

Zážitek A: Minulý týden jsem hrál podvodní hokej.

Zážitek B: Minulý týden jsem hrál podvodní ragby.

Oba tyto příklady působí na první pohled komicky, ne-li absurdně. Člověk se na tomto místě zcela jistě pozastaví a položí si otázku, tož to opravdu existují takto netradiční sportovní disciplíny? Až na druhém místě vyvstává otázka, zda jsem opravdu minulý týden hrál jeden nebo druhý sport.

Nyní vám poodhalím kousek kontextu a to, že vskutku chodím hrát pravidelně každý týden podvodní hokej. Znajíce dané souvislosti byste rázem byli schopni usoudit, že Zážitek A je asi skutečný. Aniž bych vám poskytl další nápovědu, nejspíš byste byli sto usoudit, že Zážitek B je zhruba stejně věrohodný jako Zážitek A. Usoudili byste tak na základě vámi dosaženého závěru; pokud mám důvod hrát podvodní hokej, šance, že bych se mohl věnovat i hypotetickému podvodnímu ragby, je vysoká.

Naneštěstí byla toto jen další podlá léčka. I když je podvodní ragby skutečný sport, minulý týden jsem ho nehrál, ani žádný jiný předchozí týden. Vaše očekávání se tak bohužel nenaplnila. Abych však dokonal tuto horskou dráhu zavádějících slepých uliček, musím zmínit, že i když jsem nehrál podvodní ragby svých prvních 1163 týdnů v životě, tento týden jsem tak poprvé učinil.

Tímto jednoduchým příkladem jsem chtěl pouze demonstrovat, jakou váhu může i nemusí mít jediná informace na základě našich každodenních, (ne)nabytých zkušeností, a jak těžké může být prezentovat své zážitky, aby měly v rámci limitovaného kontextu tu největší výpovědní hodnotu.

Na závěr bych chtěl na odlehčenou zmínit, že jsem nesmírně vděčný za to, mít tu možnost se těmto zmíněným sportům pravidelně věnovat právě v rámci univerzity. Oba jsou totiž v něčem unikátní nejen tím, že si je asi těžké představit hru, při níž by hráči byli vybaveni potápěčskou maskou, šnorchlem, plaveckými ploutvemi, a v případě podvodního hokeje i rukavicí a malou hokejkou. Zajímavé jsou především proto, že při nich hráč musí vynaložit většinu svého úsilí bez kontinuálního přísunu kyslíku, neboť se hraje vždy pod vodní hladinou. Člověk tedy nebojuje pouze se soupeři, ale i sám se sebou snaže se být součástí hry co nejdéle na jediný nádech. Hráč si tak při hraní u samotného dna bazénu často sáhne i na to vlastní.

 

 

 

Zpět na hlavní stránku