17. listopadu 2020 Daniel Andrle

Začátek konce

Svůj poslední příspěvek, který – jak jest kterémukoli čtenáři prakticky nemožno si nepovšimnout – svým obsahem a potom především spíše tónem žel (třebaže zřejmě nevyhnutelně) padl takříkajíc za oběť tehdy již poměrně dlouhodobé deprimaci svého pisatele, jsem po několika ryze pesimistických odstavcích pro leckoho dost možná překvapivě uzavřel s lehkým zvratem nálady, který by se při vší dobré vůli vůbec snad i dal považovat za jakýsi obrat, pokud ne přímo o sto osmdesát, pak alespoň o něco málo více než devadesát stupňů; totiž obrat k pozitivnímu myšlení. — Zmiňuji se o příštím akademickém roce a na samém konci i o dobrém pocitu z vyhlídek na něj.

Onen tenkrát ještě příští rok je dávno v plném proudu, notná část tohoto semestru nyní vlastně již dokonce není ničím jiným nežli minulostí – a zrovna tak i veškeré, pohříchu pouze naivně, marné naděje na návrat do takového studia, na jaké jsme kdysi byli zvyklí…

Co bylo ještě před létem pouhým teoretizujícím avízem, je v současnosti již takřka dokonale zavedenou (byť v mnohém nedokonalou) každodenní praxí: výuka na Edinburské univerzitě se v naprosté většině oborů přirozeně vede výhradně distančně – za své nakonec velmi rychle vzalo i naprosté minimum slibovaných prezenčních hodin v drobných skupinách.

Za takových podmínek, kdy naše fyzická přítomnost na univerzitě nejen že není vyžadována, nýbrž je přímo nežádoucí, postrádá jakýkoli smysl teď ve Skotsku vůbec být, a tak se svým posledním ročníkem v Edinburghu prodírám mimo Edinburgh, z náruče své domoviny. Zkušenost je to hořkosladká: místo po kampusu mám bloudit mezi nejrozličnějšími platformami pro každotýdenní obrazovkové séance. Pozbytí akademického prostředí je však vykoupeno bezprecedentní blízkostí rodiny i během semestru…

Koneckonců – čert vem nás vysokoškolské studenty (samozřejmě vyjma těch z medicínských oborů), my si se studiem na dálku holt prostě nějak poradit musíme a taky si s ním poradíme; hlavně ať jsou co možná nejdříve zpět ve školních lavicích nejmenší prvostupňoví žáčci, kteří na učení ještě ani nestačili zanevřít, a ze středních škol pak ti, které napřesrok čeká maturita.

Nuže, loučím se pro jednou se skromným apelem na dodržování kategorického imperativu.

 

Všechny články

28. února 2021

Konec se blíží

Je tomu skutečně tak. Konec se nezadržitelně a s trochou štěstí snad i neodvratně blíží. Případný...

Více
17. listopadu 2020

Začátek konce

Svůj poslední příspěvek, který – jak jest kterémukoli čtenáři prakticky nemožno si nepovšimnout...

Více
6. srpna 2020

Tentokrát bez názvu

Toto nebude bůhvíjak záživný článek. Rozhodně nebude originální. Ani nikterak dlouhý.

Více
28. února 2020

Wintersemesterabschluss

Jsem si dobře vědom toho, jak stereotypně německy ono (zdánlivě) jedno předlouhé slovo „Wintersemesterabschluss“...

Více
29. listopadu 2019

O něco blíže domovu

Třetí ročník mého edinburského studijního programu pro mě znamená podstatný zvrat: celý akademický...

Více
1. července 2018

Další rok za námi

A je to tu znovu. Zase, už podruhé, se chystám psát o závěru školního roku, dalšího roku stráveného...

Více
1. března 2018

Zima si vybírá svou daň

Než nenávratně zabrousím do prvního pořádného odstavce tohoto počinu, který pak nakonec s trochou...

Více
17. listopadu 2017

printf("So far, so good.\n");

Letní prázdniny po prvním ukončeném ročníku byly sice dlouhé,...

Více
3. července 2017

Domove líbezný…

… tu mě máš! A já tebe. Odloučení to bylo dlouhé, tu a tam posmutnělé střípky vzpomínek na...

Více
3. března 2017

Není Kafka jako Kafka

Na samém konci svého prvního a zároveň posledního, tedy až do této chvíle jediného pisatelského...

Více
16. listopadu 2016

A je to tu…

Jeden by čekal, že to rozhodně nebude trvat tak neúměrně dlouho. Snad jenom pár chvil po obdržení...

Více
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.