1. července 2018 Daniel Andrle

Další rok za námi

A je to tu znovu. Zase, už podruhé, se chystám psát o závěru školního roku, dalšího roku stráveného (nepočítaje různé prázdniny a jiná volna) mimo domovinu daleko v Edinburghu. Skoro to člověka nutí připadat si snad i trochu hloupě, když se opět, už po tolikáté, pozastavuje na tím, jak rychle to uplynulo. O relativitě času a jeho neúprosném sprintu vpřed jsem se houževnatě vypsal hned v prvním z těchto svých počinů – a k tomuto věčnému tématu jsem se pak i vracel (a rozhodně teď čtenáři nemohu ani nebudu slibovat, že tomu v budoucnu bude nějakým výrazným způsobem jinak), ale ani takto vydatné opakování téhož motivu mi nemůže zabránit v tom, abych i nyní, byť již po několikáté, významně podotknul, jak silně se zdá, že i ten druhý rok utekl raz dva, třebaže se svého času tu a tam vlekl vyloženě nesnesitelně.

Podobně relativní je, do jisté míry, i ona často skloňovaná vzdálenost od domova: mluvím tu o dalekém Edinburghu, ale pak tu samozřejmě jsou i tací, kteří se za studii vydali třeba rovnou i přes Atlantik, což je od evropské pevniny nepopiratelně o poznání větší dálka než ta uražená přes mrzkých několik kilometrů vody Lamanšského průlivu. Nicméně ze svého okolí znám i studenty, spolurodáky z mého líbezného rodiště, kteří studují v (dalekém) Brně a při jejichž líčení jejich bolestně pravidelného cestování se člověk jen stěží ubrání dojmu, že je mu popisována nějaká nekonečná výprava Transsibiřskou magistrálou… Tak prosím. Ono v konečném důsledku stejně jde jenom o to, jestli jste doma, nebo ne. Na tom, jak daleko, nakonec pranic záleží.

Každopádně jsem k dnešnímu dni už jeden celý měsíc doma, všechny zkoušky jsme já i moji edinburští souputníci tradičně složili již během května, a tak nám letní volno opět začalo dříve než většině našich kolegů, kteří nedezertovali – doma studujících studentů. Od mého březnového příspěvku se toho (alespoň co se ryze školy týče) do konce tohoto akademického roku už moc nestalo. A není se moc co divit: březen byl (se zanedbatelným přesahem do dubna) vlastně posledním měsícem, kdy se ještě vyučovalo, a to ještě, nutno říci, poměrně poskrovnu, protože vysokoškolští vyučující po celé Británii nadále vydatně stávkovali kvůli zhoršeným důchodovým podmínkám (velice zjednodušeně). Většina dubna pak už byla vyhrazená v podstatě výhradně přípravě na květnové zkoušky, což se ve skutečnosti projevilo tak, že se z města téměř ze dne na den vytratila většina studentů, kteří se velkých počtech ubírali domů, ať už to pro ně znamenalo jen několik desítek minut cesty autobusem, nebo třeba i celé hodiny v letadle. V tomto ohledu jsem letos, na rozdíl od roku minulého, nevybočil z řady a moc rád jsem se vydal domů také, byť jsem si s sebou musel vzít i nějaké to učení, abych myšlenku tohoto volna, které nám bylo dopřáno, úplně nezradil.

Tři týdny doma byly za pár chvil ty tam a já musel zase hezky zpět, abych se dobrovolně uvrhl do onoho trýznivého chaosu označovaného poněkud nevinně znějícím výrazem „zkouškové období“. Ve skutečnosti však jde o dva až čtyři nanejvýš útrpné týdny. Naštěstí je pro absolventy IB jakékoli další zkouškové martyrium, jakkoli příšerné, zvládnutelné. Mezi většinou jednotlivých zkoušek jsem měl značné odstupy, takže zatímco někteří měli hotovo už v polovině měsíce, já jsem poslední zkoušku měl až 23. května, a tak jsem zase jednou byl jedním z posledních studentů stále ještě přítomných ve městě. Ale i já jsem se dočkal a týden na to jsem už v brzkých ranních hodinách seděl v letadle mířícím ku matičce Praze.

Za ten měsíc, co jsem doma, jsem se už dvakrát stačil vypravit na Moravu: nejprve do nitra Slovácka do Bojkovic na Uherskohradišťsku, kde se konal každoroční mezinárodní folklorní festival Světlovský bál, který jsem si loni při své první návštěvě tohoto kouzelného kraje dočista zamiloval, a o týden později jsem se rozhodl zakusit ono nastíněné strastiplné kodrcání ze severočeského Děčína až do moravské metropole. Obojí bylo skvělé.

Závěr svého závěrečného příspěvku pro tento akademický rok chci věnovat díkům Nadaci The Kellner Family Foundation za její podporu, neboť bez ní bych ctěnému čtenáři o nějakém studiu v onom dalekém Edinburghu mohl psát snad jen v představách.

Všechny články

28. února 2021

Konec se blíží

Je tomu skutečně tak. Konec se nezadržitelně a s trochou štěstí snad i neodvratně blíží. Případný...

Více
17. listopadu 2020

Začátek konce

Svůj poslední příspěvek, který – jak jest kterémukoli čtenáři prakticky nemožno si nepovšimnout...

Více
6. srpna 2020

Tentokrát bez názvu

Toto nebude bůhvíjak záživný článek. Rozhodně nebude originální. Ani nikterak dlouhý.

Více
28. února 2020

Wintersemesterabschluss

Jsem si dobře vědom toho, jak stereotypně německy ono (zdánlivě) jedno předlouhé slovo „Wintersemesterabschluss“...

Více
29. listopadu 2019

O něco blíže domovu

Třetí ročník mého edinburského studijního programu pro mě znamená podstatný zvrat: celý akademický...

Více
1. července 2018

Další rok za námi

A je to tu znovu. Zase, už podruhé, se chystám psát o závěru školního roku, dalšího roku stráveného...

Více
1. března 2018

Zima si vybírá svou daň

Než nenávratně zabrousím do prvního pořádného odstavce tohoto počinu, který pak nakonec s trochou...

Více
17. listopadu 2017

printf("So far, so good.\n");

Letní prázdniny po prvním ukončeném ročníku byly sice dlouhé,...

Více
3. července 2017

Domove líbezný…

… tu mě máš! A já tebe. Odloučení to bylo dlouhé, tu a tam posmutnělé střípky vzpomínek na...

Více
3. března 2017

Není Kafka jako Kafka

Na samém konci svého prvního a zároveň posledního, tedy až do této chvíle jediného pisatelského...

Více
16. listopadu 2016

A je to tu…

Jeden by čekal, že to rozhodně nebude trvat tak neúměrně dlouho. Snad jenom pár chvil po obdržení...

Více
Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.