Daniel Andrle

Je tomu skutečně tak. Konec se nezadržitelně a s trochou štěstí snad i neodvratně blíží. Případný čtenář ovšem smí zachovat klid – nesnažím se tímto prohlášením prorokovat jakési tragické finále, do kterého by měla vyústit současná bezútěšná situa,ce, která menší či větší měrou nepřestává zásadně ovlivňovat životy nás všech. Oním neúprosně se blížícím koncem nemíním zde samozřejmě pranic jiného, nežli závěr svého studia při Edinburské univerzitě.

Svůj poslední příspěvek, který – jak jest kterémukoli čtenáři prakticky nemožno si nepovšimnout – svým obsahem a potom především spíše tónem žel (třebaže zřejmě nevyhnutelně) padl takříkajíc za oběť tehdy již poměrně dlouhodobé deprimaci svého pisatele, jsem po několika ryze pesimistických odstavcích pro leckoho dost možná překvapivě uzavřel s lehkým zvratem nálady, který by se při vší dobré vůli vůbec snad i dal považovat za jakýsi obrat, pokud ne přímo o sto osmdesát, pak alespoň o něco málo více než devadesát stupňů; totiž obrat k pozitivnímu myšlení. — Zmiňuji se o příštím akademickém roce a na samém konci i o dobrém pocitu z vyhlídek na něj.

Toto nebude bůhvíjak záživný článek. Rozhodně nebude originální. Ani nikterak dlouhý.

Jsem si dobře vědom toho, jak stereotypně německy ono (zdánlivě) jedno předlouhé slovo „Wintersemesterabschluss“ působí, pravda je však taková, že to vlastně jsou hned tři slova těžce ukovaná do jediného složeného výrazu, jenž, převeden do češtiny, znamená toliko „ukončení zimního semestru“, a to – tedy alespoň v mém šťastném případě – naštěstí zdárné ukončení.

Třetí ročník mého edinburského studijního programu pro mě znamená podstatný zvrat: celý akademický rok strávím v další cizině, a to tentokrát v Německu.

A je to tu znovu. Zase, už podruhé, se chystám psát o závěru školního roku, dalšího roku stráveného (nepočítaje různé prázdniny a jiná volna) mimo domovinu daleko v Edinburghu. Skoro to člověka nutí připadat si snad i trochu hloupě, když se opět, už po tolikáté, pozastavuje na tím, jak rychle to uplynulo. O relativitě času a jeho neúprosném sprintu vpřed jsem se houževnatě vypsal hned v prvním z těchto svých počinů – a k tomuto věčnému tématu jsem se pak i vracel (a rozhodně teď čtenáři nemohu ani nebudu slibovat, že tomu v budoucnu bude nějakým výrazným způsobem jinak), ale ani takto vydatné opakování téhož motivu mi nemůže zabránit v tom, abych i nyní, byť již po několikáté, významně podotknul, jak silně se zdá, že i ten druhý rok utekl raz dva, třebaže se svého času tu a tam vlekl vyloženě nesnesitelně.

Než nenávratně zabrousím do prvního pořádného odstavce tohoto počinu, který pak nakonec s trochou dobré vůle a bez větších výčitek snad bude moci být označen za souvislý text, musím čtenáři ze své pokorné pozice pisatele avizovat, že v této zdánlivě ucelené výpovědi dnes nenabízím žádné nebývale originální, neotřelé vším prostupující a vše provazující téma.

Letní prázdniny po prvním ukončeném ročníku byly sice dlouhé, hodně dlouhé, více jak čtvrt roku dlouhé, nicméně těch plus mínus 100 (slovy: sto!) dní uteklo eins zwei. Ani se tomu už nehodlám nijak zvlášť divit, k čemu se nad tím vůbec pozastavovat… Marnost nad marnost.

… tu mě máš! A já tebe. Odloučení to bylo dlouhé, tu a tam posmutnělé střípky vzpomínek na pitoreskní maličkosti rodného maloměsta, které jej dělají tak útulným.

Na samém konci svého prvního a zároveň posledního, tedy až do této chvíle jediného pisatelského příspěvku jsem se čtenáři slavnostně zavázal k tomu, že mu v příštím blogu přiblížím jednak svůj studijní kurz, jednak něco málo vypovědět o nebývalých krásách prastarého města edinburského.

Jeden by čekal, že to rozhodně nebude trvat tak neúměrně dlouho. Snad jenom pár chvil po obdržení výsledků z mezinárodní IB maturity. Pravda, možná až po přečtení dopisu s potvrzením o přijetí ke studiu, nanejvýš po pár dnech vstřebávání celé té definitivní noviny.