3. prosince 2019 Alžběta Janečková

Na české téma o Anglii

Knihovna slovanských a východoevropských jazyků sice nepatří ve velké londýnské konkurenci k nejkrásnějším, ale ráda do ní přesto často zajdu. Jak tak sestupuji schody do podzemí za českými knížkami, alespoň pohledem se zastavím u Masarykovy busty. Je to už víc než rok, co jsem na UCL odeslala svůj Personal Statement začínající narážkou na československého prezidenta-filosofa, aniž bych tušila, že Masaryka tady nejen dobře znají, nýbrž dodnes připomínají jako svého zakladatele – tedy iniciátora vzniku dnes jednoho největších institutů pro studium slovanských a východoevropských jazyků v Británii i na světě.

O pět pater výš než regály s českými a slovenskými knížkami se nachází Masaryk Common Room. Jdu tam ze zvědavosti nakouknout, a nepřekvapí mě, že nástěnná mapa má Českou republiku už na mnoha místech propíchnutou různobarevnými špendlíčky. Zato se polekaně otočím, když slyším v rohu místnosti pár studentů, jak píší úkoly: ‘what does ‘hustý?’ mean? Is it ‚delicious‘?‘ Nejsem si jistá, jestli jsem slyšela správně.

Vzpomínám si, jak jsem si do narvaného batohu ještě vtěsnávala Čapkovy Anglické listy, protože jsem se bála, aby mi nechybělo čtení v češtině. Připadala jsem si při prvním příjezdu do Londýna– byť dobrovolný – exulant. Místo toho jsem v Londýně nalezla početnou českou komunitu, a spoustu vazeb a střípků, které mě neustále upomínají na to, že nejsem daleko od domova. Jsou to české děti pouštějící s maminkou draka v parku, Havlovy hry v antikvariátu, občasné, ale o to milejší akce univerzitní Czech & Slovak Society nebo přímo Velvyslanectví ČR, a dokonce volitelný předmět Writings from the Other Europe, ve kterém rozebíráme Kunderovu esej The Tragedy of Central Europe, a ve třídě je nás hned několik, co jsme z Kundery maturovali.

Mohla bych se cítit zklamaná, že jsem ochuzena o pocit samostatnosti, nezávislosti, sladkobolný nádech izolace daleko od domova. Místo toho jsem ráda, že si v londýnském babylónu kultur nemusím připadat vykořeněná. A když je na mě všech těch jazyků, zvuků a hluku moc, mohu jako minulý týden nasednout na autobus a na pár dní vyjet na sever, kde jsem před několika lety nerušeně strávila dvanáct krásných a přínosných měsíců svého života, a kde na ulici nezaslechnete nic než yorkshirskou angličtinu.

Pár hodin cesty mimo Londýn jako by stačilo, aby se z Anglie stala jiná země a ze mě cizinka. Aniž bych to ovládala, nasazuji v konverzaci s kamarádkou a bývalou spolužačkou v Barnsley paradoxně nejbritštější přízvuk, jakého jsem schopna, a o jaký se v Londýně v přítomnosti mezinárodních kamarádů nikdy ani nepokouším.

Zajímalo by mě, jestli desetitisíce mezinárodních studentů, kteří letos stejně jako já, zapadli do ruchu velkoměsta, tuší, jak je Londýn odlišný od zbytku Anglie. Byla pro ně Británie jen zemí univerzit vysoko v žebříčku, nebo i zemí vlídných lidí, cihlově zbarvených ulic, mokrých procházek a hezkých tradic? Doufám, že obojím. A jsem vděčná, že mi v každé z těch dvou Anglií bylo dopřáno strávit kus života. Můžu pozorovat, jak se navzájem nechápou i prolínají, a na obě nahlížet dokořán rozevřenýma českýma očima. Co tím chci říct? Že ráda cestou do školy procházím ulicí s anglicky prastarými stromy, vcházím do cihlové budovy, usměju se na Masaryka, a pak teprve pondělní výuka v jazykové třídě o dvou lidech může začít. 

Zpět na hlavní stránku