28. února 2021 Alžběta Janečková

Československo je hit

Ve svém prvním blogu jsem se divila, jak to, že na mé univerzitě máme bustu Masaryka, a proč je v Londýně tolik Čechů. Od té doby se mi podařilo vyplout z české jazykové bubliny, nikoliv však z dosahu oblíbené české kultury a československé historie. A tak dnešní blog bude o tom, proč je mezi Brity tolik čechofilů, a co je motivuje.

V nadšeném očekávání jsem v říjnu 2020 po čtrnáctidenní karanténě poprvé seběhla schody do jídelny. Neznala jsem ještě nikoho z dalších asi šedesáti studentů, co bydlí v naší malé rodinné koleji, ale věděla jsem, že jsem tentokrát jediná Češka. Za chvíli už jsem smalltalkovala s typicky vypadajícím Britem s přízvukem z Yorkshire, jehož tvář už jsem znala ze Zoomů, protože jsme měli stejný předmět. ,,Cože, o Československu?“ překvapeně jsem vyhrkla, když mi sdělil téma své bakalářky. Hrabal se ve francouzských novinách z let 1925-1926 a zkoumal dějiny země, kterou nikdy neplánoval studovat, ale která si ho svojí komplikovaností získala.

,,Elizabeth… Janečková“ vyvolal mě s hrdým důrazem na české příjmení britský novinář Misha Glenny, který společně se svou manželkou předává studentům z UCL rady, jak psát články od op-edů po rozhovory. Nemusel říkat dvakrát, že v Praze studoval – stačil bezchybný způsob, jakým vyslovil moje příjmení. Jak se stalo, že z pěti profesorů a profesorek, kteří mě tento trimestr učí, tři umí česky? Přitom každý má úplně jinou profesi – jeden historik, další novinář, třetí lingvistka. Říkám si, že je to jen londýnská bublina, ale kamarádi, kteří studují v Yorku, Durhamu nebo Glasgow mě vyvádějí z omylu. ,,Československo je hit,“ usoudí kamarádka studující v Glasgow a já pátrám proč.

První kategorií čechofilů jsou tzv. heritage learners - lidé, kteří se rozhodli naučit češtinu, protože to byl jazyk, kterým mluvili jejich rodiče či prarodiče. V roli Languages Officer pro UCL Czech and Slovak Society učím češtinu například Američana, jehož dědeček emigroval z Československa. V multikulturním světě je znovuobjevení rodinné identity žádoucí, a znalost tzv. niche language pomůže zmíněnému studentovi s přihláškou na stáž na Americké ambasádě v příjemném, krásném a klidném městě, kterým je Praha. Koneckonců i bývalý americký diplomat v ČR Norman Eisen se v bestselleru Poslední palác vrací k příběhu své maminky, která emigrovala z Československa.

Druhým typem čechofilů je generace převážně novinářů, kteří byli vysláni západními médii, nebo se jiným způsobem ocitli v Československu v době, kdy se hroutil komunismus. Bylo jim přes dvacet, a tak si na doživotí spojili tu malou středoevropskou zemičku s dvojím pocitem svobody – svobody politické i osobní, kdy se toulali po Praze jako mladí reportéři a mnozí si tam našli partnery či partnerky. Příklady této generace jsou již zmíněný novinář Misha Glenny nebo David Vaughan, nadšený autor a dlouholetý vedoucí mezinárodní sekce Českého rozhlasu.

Poslední kategorií jsou nadšenci zamilovaní do Československa – jako můj spolužák, který plánoval jít studovat Evropská studia se zaměřením na francouzštinu a nakonec píše bakalářku o Československu, fascinován komplexitou toho malého státečku, který jako by ve své historii za minulé století stihl obsáhnout všechno, čím si Evropa prošla. Pravidelně ho potkávám buď u dveří knihovny, nebo když si dělá čaj. ,,Celý den jsem četl o československo-vatikánských diplomatických válkách“, řekne třeba, načež jdu do pokoje a googlím, zahanbena, že zná lépe naši historii.

Mohla bych pokračovat dále – mnou vyjmenovaná typologie samozřejmě není vyčerpávající, a vyjmenované skupiny se prolínají nebo navzájem povzbuzují. Důležitější ale je se zeptat: Je tento fenomén čechofilů konstantou plynoucí prostě z krásy komplexity češtiny a fascinující nečernobílosti československých dějin, nebo jen jednorázovou vlnou, která je záležitostí nadšené generace potomků emigrantů a těch, co zažili Sametovou revoluci?

Jedno je jisté – po Británii jsou rozeseté desítky nadšených, intelektuálně zdatných osobností, kteří mají v srdci a hlavě vyhrazené zvláštní místo pro Česko. Je to výzva a příležitost pro českou kulturní a ekonomickou diplomacii, která zejména v Londýně připravuje opravdu zajímavé akce spojující lidi, místa i doby. Ale je to výzva i pro nás, Čechy žijící v zahraničí, abychom drobnostmi podporovali zájem spolužáků a kolegů o naši zemi, naučili je pár slov česky, pustili český film, vedli debaty o kontroverzních momentech historie, přivezli malou pozornost z Čech. A zjistíme, že nás toho ze své vnější perspektivy kolikrát naučí o naší zemi víc, než bychom čekali.

Zpět na hlavní stránku

Probíhá ověření zadaných údajů. Nezavírejte, prosím okno prohlížeče a vyčkejte na dokončení.