Naši stipendisté| Agatha Cimbalová| Chléb a hry. Akademický život na UCL
2. března 2017 Agatha Cimbalová

Chléb a hry. Akademický život na UCL

Prvním rokem studuji obor Biomedical Sciences na londýnské univerzitě UCL a ráda bych trochu blíže představila svůj obor a momentální život. První trimestr byl vskutku velice hektický, kdy mým primárním cílem bylo zvyknout si na nové prostředí a zjistit, jak zdejší studentský život funguje, neboť jsem byla ztracená. Nyní jsem už naštěstí součástí zaběhlého systému a schopná reflexe.

Obor Biomedical Sciences mě nadchnul. Upřímně si užívám svůj akademický život na UCL. Co se týče struktury oboru Biomedical Sciences, první ročník je vcelku obecný. Nabízí studentům všeobecný přehled o medickém světě, abychom všichni měli společný základ, na kterém budeme v příštích letech stavět, poté co si v druhém roce zvolíme specializaci. Dotýkáme se různorodých témat, která se však vzhledem k mezioborovým spojitostem v mnohém prolínají. V prvním semestru jsem měla následující předměty: biochemii a molekulární biologii, kde jsme se zabývali buňkou, proteiny, enzymy a následně i metabolismy, dále farmakologii, kde jsme se učili o základních mechanismech léků, anatomii a embryologii, chemii a fyziku pro biology a jako poslední fyziologie zkoumající základní fungování procesů v lidském těle. Tento semestr se soustředím na genetiku a biologii buňky.

Ráda bych se zmínila o dvou aspektech mého studia, kterých si nejvíce cením: laboratorní praktika a tutoriály. Oba jsou založeny na osobním přístupu profesorů, kteří se věnují malé skupince studentů, ba dokonce jeden na jednoho v případě tutoriálů. Praktika pokrývají zajímavé experimenty, které dávají hlubší pochopení témat probíraných v hodinách, a tutoriály jsou intenzivní hodiny, kde se s mým tutorem Dr Jonathanem Fryem soustředíme na složitější koncepty a pracujeme i na měkkých znalostech.

Největší rozdíl, jejž shledávám mezi vysokými školy v Praze a na UCL, týkající se akademického života je píle studentů. Nejsem si jistá, zdali je to způsobeno tím, že se za školu platí velká suma peněz, nicméně všichni studenti, tráví většinu svého času v knihovně. Učíme se po večerech, po nocích, plníme úkoly, píšeme eseje. Neučíme se jen během zkouškového, jak bývá zvykem u mých přátel v Praze. Studium je bráno jako priorita, a že se hodně učíte a máte zapálení pro svůj obor, je považováno za ctnost a nedělá z vás „šprta“. I kultura učení jako takového je v Anglii jiná, učíme se ve skupinkách a je naprosto přijatelné navrhnout kamarádovi, jestli s vámi nechce strávit večer v knihovně. Věřím, že těm, kdo nezažili UCL, může náš život připadat vyhrocený, avšak je to pouze jiný přístup.  V Anglii není důležité, jaký titul máte, avšak záleží i na získané známce, kterou musíte psát na CV, a konkurence je vysoká.

I když je práce nekončící a stres z termínů vždy přítomný, člověk si najde i čas na mimoškolní aktivity, aby zůstal příčetný. Stala jsem se členem Climbing society a když povinnosti dovolí, trávím své středy či pátky v lezeckém centru „Castle“. Nejenže je to sport zajímavý a náročný po fyzické stránce, ale nutí člověka přemýšlet a nacházet logická řešení nejrůznějších překážek. Dále se snažím chodit na akce pořádané Francophone society a Dance society.

Dále jsem dobrovolníkem pro charitu zaměřující se na pacienty postižené cystickou fibrózou, kde vypomáhám v kancelářských a organizačních záležitostech a účastním se jednorázových akcí s cílem zvýšit povědomí o nemoci a získat více prostředků pro další výzkum. Přihlásila jsem se i do nadace zabývající se nemocemi srdce, kdy v rámci různých maratonů a rodinných akcích v Londýně budu pomáhat s vybíráním peněz pro výzkum kardiovaskulárních onemocnění.

Život na UCL je náročný, plný stresu a práce, avšak každá vteřina stojí za to. Užívám si svůj předmět, našla jsem si skvělé kamarády a Londýn naskýtá spoustu možností počínaje stovkami galerií, přes zdarma přednášky a konference od světových špiček v oboru, po různá zajímavá dobrovolnictví a stáže. Jsem vděčná, že můžu studovat v takto jedinečném prostředí, a ještě jednou děkuji The Kellner Family Foundation, že mi pomáhá na mé spletité cestě.

Zpět na hlavní stránku