Naši stipendisté| Adam Rektor Polánek| Úvod do St Andrews: mýty a tradice
15. listopadu 2017 Adam Rektor Polánek

Úvod do St Andrews: mýty a tradice

Někdy se čas podrobí emocím - plyne rychleji v milých chvílích a pomaleji v těch nepříjemných. Po mém příletu do Londýna jako kdyby se ale nemohl rozhodnout a střídal tempo stejně nonšalantně jako jazzový hudebník. Pomalu: další 4 měsíce neuvidím rodinu, kamarády, Prahu. Rychle: budu studovat, co mě baví (angličtinu a literaturu) na jedné z nejprestižnějších evropských institucí. Pomalu: přeci jen jsem v St Andrews nikdy nebyl, co když se mi tam nebude líbit? Rychle: můžu vyzkoušet, co jsem vždycky chtěl.

Nasedl jsem na noční linku do Edinburghu (8 hodin) a následně na denní do St Andrews (2 hodiny), a celý můj dosavadní život jsem nechal za sebou.

St Andrews má, na drobné město u moře, neobvyklou reputaci - pojmenováno po jednom z Ježíšových apoštolů, svatém Ondřejovi, je známo jako domov golfu (první golfový klub založen 1754) a bašta britských konzervativců v převážně levicovém Skotsku.

Univerzita má ovšem reputaci ještě zvláštnější. Tvoří se tu studentské enklávy známé jako „akademické rodiny”, kdy studenti 3. ročníku „adoptují” studenty 1. ročníku. „Rodiče” potom svým „dětem” dávají různé úkoly a vybaví je na Raisin Monday (rozinkové pondělí), během kterého spolu studenti válčí pomocí pěny na holení. Já měl štěstí a našel skvělou akademickou rodinu, se „sourozenci” jsme museli mimo jiné vyfotit selfie s místními policisty nebo z plných plic zpívat vánoční koledy v Tescu.

Další z ojedinělých tradic jsou červené hábity, které studenti nosí při slavnostních příležitostech, především na začátku a na konci školního roku.

V neposlední řadě stojí za zmínku písmena „PH” v chodníku před univerzitou, kterým se studenti za všech okolností vyhýbají. Tato písmena totiž značí iniciály studenta, který byl v 16. století upálen za jeho protestantskou víru a dotknout se jich znamená prokletí, které jde zvrátit pouze koupelí v severním moři. (Při odjezdu na exkurzi do skotské národní galerie jsem v rozespání na PH omylem šlápnul. S koupelí čekám na teplejší měsíce.)

St Andrews je vnímáno jako okouzlující historické město, které ale po chvíli omrzí. Ideální turistická destinace, ale nudné místo k žití. Musím nesouhlasit. Pravda, jsou tu v podstatě jen tři ulice - klidná South Street, komerční Market Street a kulturní North Street. V těch třech ulicích ale žijí lidé více než 150 národností, kteří po svém vymýšlí, jak místní komunitu obohatit, změnit, pobavit. Každý den se něco děje: otevřená diskuze s přední skotskou básnířkou Jackie Kay, ochutnávka japonských jídel, studentský koncert proti xenofobii. Plesy se pořádají každý druhý týden.

Hlavním zdrojem volnočasových aktivit jsou ale studentské spolky. Zatím se pohybuji především v lidskoprávní Amnesty International (jakožto zástupce studentů prvního ročníku), taneční Ballads (s partnerkou budeme příští rok soutěžit) a Inklight, klubu tvůrčího psaní. Další semestr se také plánuji věnovat studentským novinám a divadlu, které je v St Andrews vedené od režie přes produkci až po techniku čistě studenty.

Po čtvrt roce tady proto ničeho nelituji. Univerzita mi každým dnem rozšiřuje obzory a tohle stovky let staré město dokáže učarovat všem. Chybí mi domov, ale když se probouzím do křiku racků a usínám s vůní mořské soli, přijde mi, že mám teď dva. A čas plyne rychle.  


 

Zpět na hlavní stránku